Promluva z 6. neděle v mezidobí

K čemu je upřena naše naděje?

Jer 17, 5 – 8,  Kor 15, 12 – 20

Slyšeli jsme dnes texty Písma sv., které se věnují otázce, k čemu člověk upírá svoji naději. Prorok Jeremiáš se k tomu vyjadřuje docela tvrdě, když říká: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka.“ Je ale třeba ta jeho slova správně pochopit. Jistě není nic špatného, pokud je někdo spolehlivý, abychom mu důvěřovali a obraceli se na něj s nějakými problémy a podobně. Jeremiáš má však na mysli hlavně to, do čeho vkládáme svoji naději při naplňování smyslu celého života. Tím svým výrokem chce říct, že dokud bude člověk smysl svého života a jeho naplnění hledat sám v sobě a skrze druhé lidi, okrádá se o skutečnou plnost života. K tomu pak dodává, že je požehnaný ten člověk, který doufá v Hospodina.

To je to, co mnohým lidem dlouho nedochází. Neumí upřít svoji naději dál než k tomu, co jim umožní vyřešit jejich  momentální starosti a aspoň na chvíli poskytne pocit spokojenosti a štěstí. Neobrací se k ničemu, co je samé přesahuje a co může mít trvalejší hodnotu než jejich pozemský život. Jenomže Pánu Bohu není lhostejné, jestli člověk zůstane zahleděný jen do svého vlastního já, nebo bude hledat i ten Boží rozměr svého života. Proto taky nechává lidstvo, které se od Boha vzdálilo, žít ve světě, který je nedokonalý a v mnohém člověka ohrožuje. A právě to ohrožení lidského života kolikrát člověka pohne k tomu, aby svoji naději začal hledat u Boha.

Když se člověk dostane do situace, ve které zakouší, jak je lidský život křehký a snadno zranitelný, může ho to pohnout k myšlenkám o tom, jaký může mít taková existence vůbec smysl. Buďto je život, o který můžeme přijít téměř kdykoliv a kdekoliv, celkem na nic, nebo v opačném případě nám jedině Bůh poskytuje naději, že smysl života zcela přesahuje možnosti tohoto světa.

Když se někdo ptá, proč Bůh dopouští války a katastrofy, proč tomu svojí mocí nezabrání, odpověď lze nacházet jedině v tom, že žádná válka ani katastrofa nemá ve své moci okrást člověka o spásu. O tu se může okrást jedině každý sám. Tuto myšlenku rozvádí jeden fiktivní rozhovor dvou démonů, který jsem kdysi četl v jedné knížce. Baví se tam jeden starý zkušený ďábel s jiným, který je jeho žákem. Ten mladší se chválí tím, jak se mu v oblastech, které měl na starost, podařilo rozšířit válečné konflikty, jak se mezi lidmi šíří zloba a nenávist a kolik nevinných lidí tím teď trpí. Čekal, že starý ďábel to patřičně ocení.

Ten mu však na to řekl: „Možná jsi tím dosáhl částečných úspěchů a můžeme se těšit na ty, kteří propadli nenávisti. Jenže při takové válce začne mnoho lidí myslet na to, že by měli být připraveni na smrt. Mnozí začnou činit pokání a často usilují o smíření jak s lidmi, tak s Bohem. I když válka přinese lidem hodně utrpení a mnohé připraví o život, většina z nich nám unikne.

Zdá se mi, že mnohem větší úspěchy při zaplnění pekla dosáhneme tehdy, když lidem zajistíme blahobyt. Pak už totiž není moc těžké lidi přesvědčit, že vlastně Boha nepotřebují. Lidé propadnou iluzi o své soběstačnosti a pak už je jen krůček k tomu, že si chtějí sami určovat, co si mohou dovolit a žádným desaterem už se nemusí zaobírat. Všechnu svoji pozornost upnou k tomu, čeho se jim dostává teď, takže mnohé ani nenapadne pomýšlet na to, co je po smrti.“

Tento smyšlený rozhovor má být pro nás věřící návodem, jak se nenechat oklamat ohledně pravé naděje. O ní mluví i sv. Pavla slovy, která zazněla ve druhém čtení. Stojí tam: „Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.“ Už minulou neděli jsme se věnovali tomu, jak apoštol Pavel zdůrazňuje věrohodnost Ježíšova vzkříšení. A dnes k tomu doplňuje: „Jestliže Kristus nevstal, vaše víra nemá cenu, protože jste ještě ve svých hříších.“

Jedině to, že máme mít podíl na Ježíšově vzkříšení, dává skutečný smysl naší víře. Jenže i věřící někdy zapomínají, že Bohu jde na prvním místě o naši spásu a čekají od něj, že se bude starat hlavně o zajištění pozemského života. Pokud však Bůh pomůže člověku v životě zde na zemi, tak hlavně s tím úmyslem, aby posílil jeho důvěru ve věčný cíl života. Proto se někdy může stát, že nám nedá, co si přejeme, a navíc nám něco vezme. Někdy nám prostě vezme něco, k čemu upínáme falešnou naději, abychom místo toho hledali naději pro svůj život jedině u Něj.

Takto pak má naše víra směřovat k tomu, aby přátelství s Bohem mělo v našem životě mnohem přednější místo než cokoliv ostatní na tomto světě.

otec Josef