Promluva z 5. neděle v mezidobí

Kdo viděl vzkříšeného Krista?

V dnešním druhém čtení jsme slyšeli úvahu apoštola Pavla zaměřenou na to, co má být důležitou oporou naší víry. Pro naši víru je naprosto zásadní, že Ježíš zemřel za naše hříchy, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Je ale také dobré vědět, o co je možné takové tvrzení opřít. Proto svatý Pavel rozvádí, jak je důležité mít potvrzeno spolehlivým svědectvím, že Ježíš byl skutečně vzkříšen z mrtvých. Řada lidí má totiž dojem, že události z evangelia jsou jen legendy, které ani nejde nějak historicky doložit. Kdyby se o to více zajímali, museli by přijít na to, jak se mýlí.

Pokud by se nám u někoho podařilo takový zájem probudit, pak je dobré vědět právě o těch textech v Písmu, které se takovou věrohodností zabývají. Co tedy může někoho přesvědčit o pravdivosti určité události? Zkusme se vžít do situace, kdy se o nějaké důležité události dovídáme jen zprostředkovaně. Jak se můžeme ujistit, že je to skutečná událost? Mnozí z nás známe například události roku 1968 jen zprostředkovaně. Třeba mně v té době ubíhal teprve první rok života. Během dětství až do dospívání jsem slyšel pořád dokola opěvovat Rudou armádu, jak nás osvobodila od fašismu, ale s námi dětmi nikdo nikdy nemluvil o obsazení naší země v r. 1968. Ve škole je to pochopitelné, ale ani doma se asi nikdo neodvážil o tom něco zmínit, abychom pak náhodou nevedli někde nějaké nevhodné protistátní řeči.

Takže když se ke mně někdy v dospívání poprvé dostala informace, že nás tehdy obsadila a fakticky okupovala vojska Varšavské smlouvy, tak jsem tomu nejdřív ani moc nevěřil. Nevěděl, co si o tom mám myslet, když o takové věci se mnou nikdo z okruhu známých, kteří to zažili, nemluvil. Teprve, až se mi dostalo informací od těch, kteří se o tom nerozpakovali mluvit a také u toho skutečně byli, mohl jsem si udělat jasno.  Dokud jsem neměl informace přímo od očitých svědků, mohl bych takovou událost brát také jen jako nějakou nepodloženou legendu.

Tento příklad uvádím, abychom se vcítili do apoštola Pavla, proč tolik zdůrazňuje, kteří lidé viděli na vlastní oči vzkříšeného Ježíše a kolik jich bylo. Slyšeli jsme, že kromě apoštolů mělo možnost vidět vzkříšeného Pána dokonce pět set lidí najednou. K tomu dodává, že v době napsání tohoto listu jich ještě většina žije, takže stále to mohou dosvědčit těm, kteří by to chtěli slyšet od očitých svědků.

Nakonec Pavel uvádí, že ho mohl uvidět i on, přestože původně nepatřil mezi apoštoly, ale naopak k těm, kteří křesťany pronásledovali. Kromě toho je jasné, že Pavel už nemohl vidět vzkříšeného Ježíše stejným fyzickým způsobem jako ti, kteří se s ním mohli setkat po jeho zmrtvýchvstání. Bylo to už více let po odchodu Ježíše z tohoto světa.

Jeho svědectví však mohlo být o to působivější díky tomu, že on nejprve první křesťany pro jejich víru v Krista pronásledoval a nechával uvěznit. Svým obrácením tak potvrdil, že je možné se s živým Kristem setkat i poté, co už Ježíš nežil na zemi se svými učedníky, protože se vrátil ke svému Otci v nebi. Nevíme, jakým způsobem Pavel Ježíše viděl, ale je jisté, že se s ním setkal velmi citelně. A to tak citelně, že z pronásledovatele církve se stal nejhorlivější apoštol.

Toto svědectví má pro nás dvojí význam. Jednak o svědectví svatého Pavla můžeme opřít svoji vlastní víru v Ježíšovo vzkříšení, a dále je zřejmé, že nějakým osobním a citelným způsobem se s Kristem může setkat každý z nás. Pokud se upřímně snažíme nacházet svoji cestu k Bohu, pak on nám určitě poskytne vše, co nám v tom směru pomůže a dodá potřebnou jistotu.

Před časem jsem slyšel jednu pozoruhodnou zkušenost, jak může takové povzbuzení ve víře Bůh poskytnout hodně neobvyklým způsobem. Je to zkušenost ze společenství s názvem Martindom z Bratislavy, které je zaměřené na evangelizaci, osobní život s Bohem a důkladnou otevřenost pro vedení Duchem svatým. No a někdy to vnuknutí Ducha svatého může být hodně neuvěřitelné, proto vyžaduje i velkou důvěru, aby člověk byl schopen poslechnout. Jeden mladý muž z tohoto společenství, který už měl určité zkušenosti s vnuknutím Ducha svatého, šel po městě kolem knihkupectví. V tu chvíli ho napadla ho myšlenka, že by měl vejít dovnitř a udělat stojku. Nejdřív to odháněl jako nějaký úlet, ale přitom pocítil, že to není jen bláznivá myšlenka z jeho hlavy a že by měl poslechnout. Tak si řekl, dobře, Pane Bože, jsem ochoten se kvůli tobě tady ztrapnit, jestli to po mě chceš. Vešel do knihkupectví a prostě tam udělal stojku.

Potom se dověděl, že zdejší zaměstnanec právě vážně řešil otázky víry, ale pořád mu nešlo opravdu se s křesťanským přesvědčením ztotožnit. Jak byl tak zabraný do svých úvah, říkal si v duchu. Kdybych měl, Bože uvěřit, že opravdu jsi, mě  už by asi pomohlo jenom to, když by se tu někdo postavil na hlavu. A vzápětí se ta skutečně stalo.

Někdo může namítnout, proč někomu Bůh vyhoví tak neobvyklým způsobem a jiný se pořád nemůže k Bohu dostat nějak blíž. My ale můžeme jenom respektovat, že Bůh nejlépe ví, co komu pomůže, kdy se má projevit jen nenápadným a kdy mimořádným způsobem.

Také ale víme, že komu bylo více dáno, od toho bude více požadováno. Apoštol Pavel dostal jako impuls ke svému obrácení hodně mimořádnou milost, ale to proto, že Bůh od něj očekával mimořádnou službu, aby šířil evangelium v mnoha zemích.

My se tedy nemůžeme dožadovat toho, aby se kvůli nám Bůh nějak mimořádně projevil, ale máme vycházet z toho, jak už se dosud projevil v celých dějinách. A pokud by se chtěl nějak mimořádně projevit i v našem životě, pak je třeba být vnímavý hlavně na to, co mimořádného od nás bude očekávat.

otec Josef