Promluva z 4. neděle v mezidobí

29. 1. 2022
Je dosažitelná láska podle apoštola Pavla?

1 Kor 12, 31 – 13, 13

V druhém čtení jsme dnes slyšeli známý text Velepísně lásky od sv. Pavla. Člověka někdy napadne, co by měl pořád o té křesťanské lásce povídat. Když o tom pak víc přemýšlím a mám-li být upřímný, nezbývá než přiznat, že se vlastně těžko mluví o takové lásce, jak ji popisuje sv. Pavel, když mohu jen těžko říct, kolik lásky jsme schopen dávat Bohu a bližním. Člověk jaksi nemá chuť šťourat se v rozebírání všeho toho, jak je tu skutečná láska popisována, když cítí, kolik mu k tomu všemu, o čem je zde řeč, chybí. Jak by bylo možné povzbuzovat ostatní k větší lásce, když si člověk vůbec není jistý, zda sám v sobě je schopen křesťanskou lásku více rozněcovat. Je nějaký způsob, jak zařídit, aby naše láska byla více shovívavá a dobrosrdečná, aby nikomu nezáviděla, nikdy se nevychloubala a nenadýmala? Co nás přiměje, abychom mysleli víc na druhé než na sebe, nerozčilovali se a zapomínali na křivdy? Jak dosáhneme lásky, která všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá a všechno vydrží? Jak se to vlastně stane, že někdo dokáže prokazovat takovou lásku, jak ji sv. Pavel popisuje?

Mezi tím vším, co zaznělo, mě zaujala ta slova, že láska všechno omlouvá. Možná nás napadne otázka, jestli taková formulace nevede k nezodpovědnosti. Je správné, pokud bychom u druhých omlouvali každou jejich slabost, cokoliv pokazí nebo zanedbají, jakýkoliv hřích nebo dokonce velmi vážné pochybení? Jak vlastně má v tomto směru vypadat správný projev lásky k bližnímu? Určitě nejde o to, že bychom měli tolerovat zlo. Pouze může být obtížnější správně přistoupit k tomu, jak se nějakému zlu bránit.

Pán Ježíš proti zlu nebojoval nějakým odporem, ale tím, že tu způsobenou vinu vzal na sebe. A právě v tomto duchu je možné správně chápat slova, že láska všechno omlouvá. Nejde o to, že budeme zlo tolerovat, ale že pomůžeme zahladit vinu, kterou jsme nezpůsobili.

Například se stane, že někdo kvůli své nedbalosti způsobí nějakou škodu a ostatní ho za to budou odsuzovat a žádat náhradu. Křesťanský pohled lásky ale dokáže vidět toho člověka jako někoho, komu třeba není dáno zvládnout určitou věc tak dobře, jako většina ostatních. Umí se vcítit do toho, co takový člověk prožívá, s čím vším vnitřně zápasí a co neumí překonat. Nabídne mu také pomoc, jak tu věc dát do pořádku a tím mu pomůže zahladit způsobenou škodu. Jenže jak se stane, abychom si takový přístup osvojili?

Konkrétní příklad k tomu se mi vybavil díky článku z jednoho křesťanského časopisu, který se této záležitosti velmi úzce dotýká. Šlo tam o chlapce, který žil ve velmi špatných sociálních podmínkách a vyrůstal spíš na ulici než v rodině. Nakonec svůj domov opustil a žil životem tuláka a zlodějíčka. Nějakým způsobem se dostal do kontaktu s jedním společenstvím věřících a jeden muž se ho ujal a vzal ho do své rodiny. On tam poznával, jak může vypadat harmonický život v rodině a seznamoval se taky s křesťanskou vírou těchto lidí. I když se mu dostávalo velmi dobrého zázemí a mnohé péče, po náboženské stránce se stále držel stranou.

Navíc v něm nakonec jeho horší stránka převážila a on zneužil důvěry, které se mu u těchto věřících dostalo. Jednou, když se naskytla příležitost, sebral nějaké peníze a zmizel. A jelikož se i dál živil krádežemi, dostal se za nějaký čas do vězení. Tam teprve začal víc o sobě přemýšlet a vzpomněl si na jediného člověka, který mu kdy byl ochoten naprosto nezištně pomáhat. Napsal tomu muži, který se ho kdysi ujal, dopis, ve kterém prosil o odpuštění. Vyprávěl, jak si teprve nyní uvědomuje velikost lásky, se kterou se ho jeho rodina ujala, a i když ví, že si to nezaslouží, moc rád by se k nim vrátil. Teď už by si uměl vážit láskyplného přijetí, kterého se mu už dřív dostalo, a sám by se chtěl takové lásce učit.

Onen muž mu odepsal, že ho musí zklamat. Že on ani jeho rodina vůči němu vůbec neměla tolik lásky, kolik si myslí. Že od nich tedy nemůže očekávat skutečnou lásku k bližnímu. Dopis však pokračoval dál: „Jediný, kdo tě skutečně miluje, je náš Pán Ježíš Kristus. Jestli jsi u nás skutečně zakusil lásku, tak to byla jeho láska, která pouze skrze nás proudila. Jestli chceš hledat lásku člověka, v tom ti moc nepomůžeme. Budeš-li však chtít najít lásku Boží, v tom tě rádi podpoříme. My sami neumíme ze svých sil mít rádi druhé lidi o nic víc než ty. Když ale toužíme dát své nitro Bohu, on sám jedná v našich životech mocí své vlastní lásky.“

Teprve tohle byl pro toho mladíka impuls, aby začal o Bohu vážně uvažovat. Do té doby viděl v křesťanství pouze soubor náboženských povinností, jejichž smysl mu unikal. Po této zkušenosti se sám chtěl stát křesťanem, aby už se nemusel potýkat se svojí neschopností žít lepší život. Pochopil, že to, co sám nedokáže změnit, může v jeho životě učinit Bůh.

Myslím, že každý z nás, kdo chce umět prokazovat takovou lásku k Bohu a k bližním, jak o ní hovoří apoštol Pavel, nutně bude narážet na svoji slabost a neschopnost. Dokud budeme zdroj této léto lásky hledat u sebe, asi toho moc nedokážeme. My však máme skrze naši víru daleko lepší možnost. Můžeme své srdce odevzdat Bohu, vzývat Pána Ježíše, aby jeho láska pronikala i skrze nás. Boží láska se pak v našem životě může projevovat vždy takovou měrou, jakou umožníme Kristu, aby nás jí on sám naplňoval.

otec Josef

Zpět