Promluva z 33. neděle v mezidobí

15. 11. 2020
Hřivny mužů a žen

Př 31,10 – 31; Mt 25, 14 – 30 (2020)

Slova Písma z dnešního prvního čtení začínají otázkou: „Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly.“ O něco dál pak stojí: „Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu.“ V Bibli najdeme i jiná místa, kde se píše zvlášť o mužích a zvlášť o ženách. Většina obsahu se pochopitelně týká všech lidí nezávisle na tom, zda jsou muži nebo ženy. Současně je ale zřejmé, že některé texty se týkají více mužů a jiné více žen.

Je tu tedy dobře vidět ten Boží záměr při stvoření, aby rozdílnost mezi muži a ženami umožnila, že obě pohlaví se mohou vzájemně doplňovat. Díky této rozdílnosti vznikla také celá řada vtipů. Nedávno jsem jeden četl: Žena se rozčiluje před otevřenou skříní a říká manželovi: „To je hrozné. Nemám nic na sebe. Snad nechceš, abych šla mezi lidi v těch příšerných šatech?!“ „To samozřejmě ne“, říká manžel, který má hned praktické řešení. „Víš co, miláčku? Mohli bychom do zoologické zahrady.“

Někdy i ty vtipy vystihují, co je typické pro chování ženy a co pro muže. Zatímco ženy řeší často své problémy intuitivně podle svých pocitů a dojmů, muži hledají řešení, které je logické a praktické. V evangeliu jsme slyšeli podobenství o tom, jak máme zacházet se svěřenými hřivnami. S tím co je nám dáno, máme hospodařit tak, aby to přinášelo užitek. Aby se ale muži a ženy mohli vzájemně doplňovat, pak je dobré, když ženy rozvíjí to, co je svěřeno jim a muži to své.

Proto se také křesťanské přesvědčení nemůže ztotožnit s některými názory genderové ideologie, která má snahu stírat rozdíly mezi muži a ženami. Samozřejmě je běžné, že každý člověk má něčeho typického pro své pohlaví víc a něčeho míň. A taky má většinou každý aspoň něco málo z toho, co je typické pro opačné pohlaví. Díky tomu je každý jedinečný a proto se máme učit právě z této jedinečnosti vycházet. Nemáme se chtít někomu jinému podobat, ať je to muž nebo žena, ale rozvíjet právě to, jakým jedinečným způsobem Stvořitel naší osobnost utvořil.

Výsledek je ovšem hodně závislý na tom, jestli se o to snažíme sami, nebo se při tom necháme vést Duchem svatým. V této souvislosti se nám k tématu hodí ještě jeden vtip. Chlapi v hospodě se trumfují, kdo má jakou ženu. Jeden říká: „Pánové, moje žena se ke mně chová jako k Pánu Bohu.“ „To není možné. A jak se to projevuje?“ ptají se ostatní. „No obvykle úplně zapomíná, že existuju a přijde, jen když něco potřebuje.“

To také vystihuje přístup některých věřících. Jsou křesťané, kteří se považují za věřící, ale modlitbu nebo bohoslužby k životu nepotřebují. Na Pán Boha si vzpomenou, až je trápí nebo tíží něco, s čím si neumí sami poradit. Takový přístup k víře ale neumožňuje, aby Bůh mohl mít vliv na utváření našeho života.

Náš Stvořitel nám chce pomáhat rozvíjet hřivny, které jsou nám svěřeny, aby se v nás mohlo co nejvíc rozvinout vše dobré a krásné. Jenže dobro v nás může v plné míře vyrůst jen v síle Ducha svatého a ochota k lásce a službě bližním jedině mocí Boží lásky. K tomu potřebujeme objevovat a prohlubovat naše osobní a důvěrné setkávání s Bohem jako naším Otcem a s Ježíšem jako naším zachráncem a důvěrným přítelem. Máme mu umožnit, aby se jeho blízkost a přítomnost promítla do našeho myšlení, jednání, do našich vztahů a situací, kterými procházíme. Bez toho pak ani Boží slovo, bohoslužby a přijímání svátostí nemohou mít na náš život velký vliv. Jenže to nejde bez času, který si na vztah s Bohem uděláme, bez osobní důvěrné modlitby, při které mu všechno svěřujeme a současně se učíme také Bohu naslouchat. Když se ale všechny tyto možnosti využijí, díky tomu se pak může i velikost Boží lásky promítnout do celého našeho života.

Zpět