Promluva z 28. neděle v mezidobí

9. 10. 2022

Za co náleží Bohu díkůvzdání

2 Král 5, 14 – 17; Lk  17, 11 – 19

Není těžké přijít na to, co má společného dnešní 1. čtení a evangelium, pokud jsme tomu ovšem věnovali pozornost. V tom starozákonním čtení byl z malomocenství uzdraven aramejský velitel Náman a v evangeliu bylo těch malomocných deset. Hlavní společnou věcí obou událostí je tedy zázračné uzdravení. Kromě toho je zde ale dalším důležitým tématem vděčnost Bohu za udělené dary a milosti. Příběh v evangeliu upozorňuje na nevděčnost těch, které Ježíš uzdravil. Z desíti se našel jen jeden, který se vrátil, aby Ježíšovi poděkoval a velebil Boha. Zvlášť je tu zdůrazněno, že ten člověk patřil k Samařanům, kterými židé opovrhovali. Ti jako příslušníci vyvoleného národa s určitou samozřejmostí očekávali, že mají u Boha zvláštní přízeň. To mohlo hrát roli i u těch devíti malomocných. Zřejmě slyšeli, kolika lidem už Ježíš vrátil zdraví, a tak možná přijali své uzdravení jako něco, co se dá očekávat, když oni také patří k vyvolenému národu.

Zato Samaritán si byl vědom nehodnosti tohoto daru a nemohl odejít bez díkůvzdání. Všimněme si, že všichni z těch deseti malomocných sice byli uzdraveni, ale jen tomu, který na kolenou děkoval, Ježíš řekl, že je také díky své víře zachráněn. Předpokládám, že my všichni chceme patřit k těm, kteří jsou Ježíšem zachráněni. Proto máme být Ježíšovi neustále vděční za všechno, co máme k dispozici pro svoji záchranu. Nechováme se ale někdy k Ježíšovi podobně jako těch devět, kteří přijali své uzdravení až příliš samozřejmě?

Jak jsme například vděční Bohu za vše, co nacházíme pro svoji záchranu při mši svaté? Zde máme totiž neustále k dispozici to, co nám cestu ke spáse otevírá a umožňuje. Právě při slavení eucharistie nám Ježíš nabízí přístup ke své oběti a tím k vykoupení. Tady se také klade tak velký důraz na Boží slovo, které nám poskytuje světlo na cestě ke Kristu. To všechno jsou ty nejcennější dary umožňující naši záchranu.

Otázka je, nakolik svoji účast na mši svaté vnímáme jako šanci na záchranu. Snad většina z nás totiž začala do kostela chodit v dětském věku proto, že musela. Děti se někdy ptají, proč musí chodit do kostela a často se v nich vypěstuje dojem, že na mši musí jít kvůli pánu Bohu a tak si splnit to, co on vyžaduje. U dětí to někdy ani jinak nejde, ale chyba je, když takový postoj neprojde během dalších let proměnou, když i dospělý věřící si myslí, že je třeba chodit do kostela, protože si to od nás Bůh žádá.

Copak On nás v kostele potřebuje? To my potřebujeme jeho a potřebujeme být zachráněni. Proto se věřící, který tohle pochopil, neptá, jestli musí do kostela a jak často. Naopak je vděčný za tuto možnost a za každou příležitost, kterou ke slavení eucharistie má. Ježíš nám věrně nabízí sebe samého při každé mši svaté, aby nás vedl ke spáse, a my máme zase vyjádřit svoji vděčnost. Tu vyjádříme hlavně tím, že chceme věrně čerpat z jeho darů a mít účast na jeho oběti každou neděli nebo podle možností i ve všední den.

O co tu jde, to vystihuje také to slovo eucharistie, protože to v překladu znamená díkůvzdání. My slavíme mši jako díkůvzdání za všechno, co pro nás Ježíš vykonal a současně máme možnost tyto dary vedoucí ke spáse s přijímat. Kdo neděkuje, zůstává těmto darům uzavřený. Pokud lidé, kteří se sice považují za věřící, dosud nepřišli na tuto podstatu mše svaté, přirozeně žádnou vděčnost nepociťují. Svoji víru vnímají podobně, jako těch devět své uzdravení. Ti se spokojili s tím, co chtěli, ale už nebyli otevření pro vše další, k čemu je chce Bůh vést. Mají své uzdravení a to jim stačí. Nevidí, že skrze tento Boží dar se mají také více přiblížit samotnému dárci. Nepoznali, že skrze uzdravení je chce Ježíš přivést ke skutečné záchraně. To podstatné tedy od Ježíše nepřijali, a proto taky nemají důvod klanět se mu a velebit Boha tak, jako to učinil ten Samařan.

Podobně ani mnozí věřící nemají důvod, proč by chodili do kostela a vzdávali zde Bohu dík a čest. Sice věří v jeho existenci, ale dosud nepřijali to, co on nám chce dát na prvním místě, tedy spásu. Chtěli by v něm mít někoho, kdo jim zajistí zdraví, kdo se postará o úrodu, kdo nedopustí nějakou pohromu, ale dar skutečné záchrany nečekají. A když se necítí Bohem obdarováni tak jak oni by chtěli, přirozeně nemají potřebu být Bohu vděční. Pokud někdo chodí na mši svatou, aniž by si tuto vděčnost uvědomoval, pak je otázka, jestli sem nechodí jen ze zvyku nebo z povinnosti.

To by ovšem bylo málo k tomu, aby nám tento dar eucharistie mohl být skutečně prospěšný na cestě k záchraně. To je možné jen pro toho, kdo ve mši svaté hledá především samotného dárce spásy. Bez hledání cesty ke Kristu by nám ze všech bohoslužeb zbyly jen prázdné obřady, z modliteb by zbyly mechanicky drmolené říkanky, z Písma svatého jen řada pouček a z udělování svátostí něco jako ceremonie společenských událostí. Jenže to všechno jsou dary, které nám mají umožnit cestu k Dárci spásy. A jestli patříme mezi ty, kteří už hodnotu těchto darů poznali, pak se to také projeví i tím, že chceme Bohu při každé mši sv. děkovat za vše, čím nás On zahrnuje.

otec Josef

Zpět