Promluva z 26. neděle v mezidobí

Je majetek překážkou na cestě ke spáse?

Am 6; Lk 16, 19 – 31

Mezi dnešními texty už první čtení z proroka Amose varuje před zahálkou v blahobytu. Horní vrstvě na Siónu v Jeruzalémě je prorokováno, že tento způsob života povede k zajetí a vyhnanství. Takový osud je vlastně předobraz toho, co jsme pak slyšeli o boháči v evangeliu. Tento muž byl tak zahlcený svým přepychem a pohodlím, že vůbec nebyl schopen vnímat chudáka Lazara před svým domem. Tím jeho vyhnanstvím pak ovšem je věčné zavržení. Je tu vidět, jak majetek a blahobyt může člověka zcela zaslepit, že vůbec nevnímá bídu někoho, koho má denně před očima. Velké bohatství může člověka tak ovládnout, že se stane zcela netečným vůči chudobě druhého.

Pán Ježíš k tomu na rovinu uvádí, že tohle je cesta do pekel. Někteří věřící moc neví, co si s tím pojmem peklo vlastně počít. Řada lidí má dojem, že existenci pekla není třeba brát vážně. Člověka napadají úvahy, že s těmi, kteří nebudou spaseni a nedostanou se do věčného Božího království, by to Pán Bůh přece mohl pořešit nějak jinak, než je nechat napospas jakýmsi mocnostem zla a pekelným mukám.

Je ale dobré brát v úvahu, že peklo není stav, který sám Stvořitel připravil těm, kteří budou zavržení, ale že to zavržení je vlastně stav, který si člověk sám zvolí a určí. Uvažme, proč by ten boháč nakonec nemohl být také spasen. Díky velkému Božímu milosrdenství přece můžeme věřit, že každý, kdo vědomě neodmítne Boha a nepohrdne darem spásy, má vždycky šanci nazývanou očistec a odtud se pak dostane k Bohu.

Ohledně příkladu s tímto boháče ale zřejmě jde o to, že aby člověk mohl nějak vnímat Boha, musí vnímat také druhého člověka. Kdo nevidí svého bližního, neuvidí ani Boha. Jestli se někdo tak zahledí sám do sebe, že ostatní lidé jsou mu lhostejní, pochopitelně je mu lhostejný i samotný jeho Tvůrce. Nejde tedy o to, že by takový člověk nemohl být spasen, ale o to, že ten člověk je tak zaměstnán sám sebou, že nabízenou spásu nevnímá a nestojí o ni.

Pokud tedy člověk třeba i těsně před smrtí přece jen zatouží po záchraně pro věčnost, Boží milosrdenství nedovolí jeho zavržení. Největší tragédie člověka tedy spočívá v tom, když spásou pohrdá, nebo ji nebere v úvahu.

Současně z toho vyplývá, jak velkým nebezpečím může být, když má člověk všeho hojnost. Lidé žijící ve společnosti, kde je všeho dost, si pak snadno přestanou uvědomovat, v jak tíživé situaci se nacházejí lidé v jiných částech světa, kde stále mnozí trpí hladem, nezaměstnaností, nemocemi a podobně. A i když o tom slyší ve sdělovacích prostředcích, často už je nic nepohne k tomu, aby si připustili, že se jich to také může týkat.

Spousta věcí, které naplňují život současné civilizace, totiž otupuje citlivost na bídu druhých. Čím větším počtem vymožeností je člověk obklopen, tím více podléhá dojmu, že mu ještě velká řada věcí chybí ke štěstí. To ho nutí upínat svoji pozornost ke všemu, co mu ještě schází a přirozeně mu pak nezbývá vnímavost i na takové věci, že někde jiní lidé stále ještě žijí v nesnesitelných podmínkách. Pokud je ovšem pro někoho důležitější mít kolem sebe přístroje a automaty na všechno možné a maximum pohodlí, než starost o to, čím lze prospět strádajícím, je na tom podobně, jako ten boháč v dnešním podobenství.

Pán Bůh nám přirozeně nezakazuje vlastnit a užívat nejrůznější věci, které usnadňují nebo zpříjemňují život. K tomu nám naopak svěřil schopnosti, které máme. Současně však máme za užívání věcí a svých schopností před Bohem zodpovědnost, zda je užíváme ve prospěch dobra ve světě a lásky k bližním, nebo jen pro sebe.

Proto je třeba vyprošovat si u Boha odvahu a odhodlání vzepřít se tlaku dnešní doby, který nás chce ovládnout a učinit z nás tvory spoutané starostí jen o sebe a o spoustu věcí, které chce člověk užívat jen pro sebe. Tuto odvahu nám může dodat jedině náš Spasitel Ježíš, protože život s ním je oproti jakémukoliv luxusu neporovnatelně větším bohatství, o které stojí usilovat.

otec Josef