Promluva z 23. neděle v mezidobí

Kdo může být Ježíšovým učedníkem?

Lk 14, 25 – 33

Pán Ježíš v dnešním evangeliu popisuje, kdo může, nebo spíš nemůže být jeho učedníkem. Teď je ale otázka, jestli se ty podmínky týkají křesťanského života kohokoliv z nás, nebo se za Ježíšovy učedníky mají považovat jen ti, kteří mají ve společenství církve nějaké zvláštní poslání?

Jak máme chápat třeba požadavek, že Ježíšův učedník se má zřeknout všeho, co má? To je přece možné v případě nějakých řeholníků, ale těžko v životě obyčejných věřících. Je jasné, že z 12 hlavních učedníků se stali apoštolové. Ti se skutečně vzdali všeho, co měli. Jenže těch, kteří se považovali za učedníky, bylo mnohem víc a byly mezi nimi i ženy. Být Ježíšovým učedníkem tedy může mít různé podoby. Ne každý jeho učedník pak má být knězem nebo řeholníkem. Jak se to tedy týká ostatních věřících? Myslím si, že jeho učedníkem by měl být každý, kdo chce žít v přátelství s Bohem.

Není proto rozhodující, jaké má mít člověk v církvi poslání, ale o jaký vztah s Kristem skutečně stojí. Osobní vztah s Bohem, s Ježíšem Kristem, mohu mít nezávisle na tom, jestli patřím do duchovního stavu. Aby se ale takový vztah mohl utvořit, je třeba kvůli tomu Ježíše následovat, snažit se být v jeho blízkosti, což právě znamená být také jeho učedníkem. Jenže co s tím, když je tu řeč o tom, že se člověk má vzdát všeho, co má. To vypadá, že obyčejný křesťan Ježíšovým učedníkem být nemůže.

Podívejme se proto, co by to mělo obnášet, že se člověk všeho vzdá. Ono to nemusí nutně znamenat, že člověk vůbec nic nemá. Tak radikálně se majetku zřekli pouze řeholníci, kteří se rozhodli žít v naprosté  chudobě. Hlavní je, jak dokážeme naplnit požadavek, že máme klást svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry i sami sebe až na druhé místo. Když se budeme snažit před tím vším a čímkoliv jiným mít na prvním místě Boha, tím naplňujeme předpoklad Ježíšova učedníka. Jak to ale má prakticky vypadat, to je pochopitelně úplně jiné u lidí s duchovním povoláním, jiné u matky, která se stará o děti a rodinu, jiné u muže, který svoji rodinu živí prací svých rukou, jiné u těch, kdo jsou svobodní atd. Potíž je v tom, že to není vůbec nic snadného, aby člověk uměl ve všech oblastech života dávat Boha na první místo. Nejen aby to uměl, ale by vůbec věděl, jak na to.

My máme kolikrát různé představy, které řídí náš život, které nás někam postrkují, ale přitom nás nevedou k Bohu. Může to být mé povolání, má práce, která mne ovládá. Můj perfekcionismus na zahradě nebo v domácnosti mne může zotročovat. Mé břicho, jídlo, pití, sexualita mohou být mými pány, kteří místo Krista ovládají můj život. Přání být někým vlivným nebo známým mne může ovládat. Také vztahy k jiným lidem mohou tak vládnout mým časem a mými silami, že nejsem svobodný pro Boží plán v mém životě. Určité knihy, časopisy, internet, pořady v TV mohou usmrcovat Kristova ducha ve mně.

Takže pokud se křesťan spokojí jen s plněním jakýchsi náboženských norem, tak to ještě nemusí být Ježíšův učedník. Člověk totiž snadno dokáže vykonávat různé náboženské úkony, aniž by se to skutečně dotýkalo našeho myšlení i jednání. Může mít klidně i pocit, že nedělá žádné hříchy, jenže největší jeho hřích je, že i když věří v Boha, prakticky žije bez něj. Nedává Bohu v různých oblastech a činnostech první místo, které mu náleží a v tom je podstata provinění. Abychom mohli být Ježíšovými učedníky, je třeba se od toho všeho osvobodit.

Osvobození přichází teprve tehdy, když učiníme Ježíše Pánem našeho života a v síle Ducha svatého se zřekneme čehokoliv jiného, co by nám chtělo vládnout namísto Krista. V těch dnešních příkladech Ježíše o budování stavby nebo o vedení války bylo nutné umět předem spočítat náklady na stavbu nebo poměr vojenských sil na straně krále a jeho nepřítele, aby bylo možné obstát. Oproti tomu není nijak složité, abychom si spočítali, zda máme předpoklady pro plnohodnotný křesťanský život a následování Krista. Stačí si spočítat, jestli u Ježíše Krista máme v každé oblasti života pořadové číslo jedna. Jestli upřímně chceme, aby on byl ve všem na prvním místě, pak máme své místo mezi Ježíšovými učedníky.

Druhá věc je, že v tom směru budeme mít nejspíš vždycky nějaké rezervy a že to je neustálý boj, abychom to první místo znovu a znovu uměli Kristu dávat.  Být Ježíšovým učedníkem tedy neznamená, že už to umíme a jsme v tom dobří, ale že máme opravdovou snahu se tomu učit.

otec Josef