Promluva z 22. neděle v mezidobí

Jsou pro nás přikázání zdrojem radosti nebo břemenem?

Dt 4, 1 – 8; Mk 7, 1 – 23

Když jsem si přečetl dnešní první čtení a evangelium, napadlo mě, jakým dvojím způsobem mohou nevěřící lidé vnímat nás jako praktikující věřící. Možná se na nás dívají jenom jako na ty, kteří si musí oproti nim plnit navíc různé náboženské povinnosti. Druhý možný pohled je vidět ve věřících ty, kteří prožívají život plnějším a radostnějším způsobem. Pro nás věřící samozřejmě není podstatné, jak se na nás ostatní dívají, ale co my sami jim umožňujeme vidět. No a jak to s naším náboženským životem skutečně je, to velmi závisí na tom, jak vlastně přistupujeme k Božím přikázáním a dalším předpisům. O tom jsme také při čteních z Písma právě slyšeli. Otázka je, jestli z našeho křesťanského života je vidět ještě i něco jiného než povinnosti navíc.

V 5. knize Mojžíšově jsme jasně slyšeli, že je moudré a rozumné plnit a zachovávat všechna Boží přikázání. Nic z nich nemáme ubírat, ale ani nic k nim přidávat. Jenomže když člověk zapomene, že Bůh je láska a že nám přikázání mají pomáhat k radostnějšímu a lepšímu životu, zbude mu jenom to plnění náboženských povinností. Z života víry mu může zůstat jen to, že se chce před Pánem Bohem vyznamenat, jak je schopen naplňovat přikázání a dokonce si je začne vylepšovat nebo k nim přidávat další a další předpisy.

Toho se také týká dnešní evangelium. Pán Ježíš právě takový přístup vytýká farizeům a učitelům zákona a říká o nich: Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Oni totiž velmi lpěli na celé řadě nejrůznějších obřadních předpisů a na tom, aby pečlivě zachovávali tzv. rituální čistotu. Kdyby to všechno dělali z toho důvodu, aby jejich život byl lepší, pak by tomu nebylo co vytknout. Jenomže oni přitom vůbec nedbali na čistotu svého srdce, která je skrytá uvnitř, ale jen na tu vnější rituální čistotu, která měla budit dojem větší zbožnosti.

Provinění proti Božím přikázáním může mít tedy dvě různé podoby. První forma provinění je jasná, to když člověk nějaké přikázání překročí, nerespektuje nebo si z desatera vybírá jen to, co se mu hodí. Na druhou stranu se ale člověk může poskvrňovat přesto, že na dodržování všech přikázání důkladně lpí. To je třeba tehdy, když člověk prosazuje spravedlnost, ale bez milosrdenství, když hájí pravdu, ale bez lásky, když dbá na všechny své povinnosti a přitom si nevšímá, když někde je právě něco potřebnějšího. Jak snadno se člověk poskvrní pýchou, když si myslí, že je kvůli dodržování desatera lepší než ostatní.

Proto nám Pán Ježíš přišel ukázat, že k tomu, abychom obstáli před Bohem, není nejdůležitější dodržování přikázání, ale abychom měli ve svém nitru Božího ducha a srdce, které je proměňováno Boží milostí. To jediné umožní, aby náš život byl plnější a radostnější a aby to také na nás bylo vidět. Když má totiž člověk v sobě Božího ducha, pak už Boží zákony přestávají být břemenem. Bůh by přece nestanovoval zákony, které by samému Božímu duchu, který je v nás, byly na obtíž. Dokud ale člověk věří jen v takového Boha, který vyžaduje plnění přikázání a nedá mu prostor ve svém srdci, taková víra je obtížena mnoha břemeny. Když pak nevěřící nebo hledající vidí takové křesťany, pochopitelně je to může spíš odradit.

Určitě cítíme, jaký je to rozdíl, když se někdo ohání tím, že jako správný katolík musí v neděli do kostela, anebo když i bez řečí je z něj vidět, jak odchází z kostela plný Božího ducha.   Někdo zase může závidět těm, co si mohli nepoctivě nahrabat a žijí si v luxusu, zatímco on se musel kvůli víře držet zpátky. A ta závist ho přitom užírá. Jiný přístup je, když má člověk v sobě ducha Kristovy chudoby, kdy čisté svědomí je pro něj základem radostného života a pravého bohatství. Kdo má v sobě ducha Kristova, dobře ví, že bohatým nemá co závidět.

Pán Ježíš taky zdůrazňuje, že člověka neposkvrňuje to, co vchází zvenčí, ale to, co špatného vychází z nitra člověka. Proto také dnes papež František vybízí, aby se křesťané nebáli vyjít do prostoru Bohu vzdáleného světa, kde se bojíme, že nás něco pošpiní a poskvrní. Vliv vnějšího prostředí nás ale poskvrní jedině tehdy, když s tím naše nitro bude souhlasit. Pochopitelně bez Ježíšova ducha v nás to potom skutečně je nebezpečné pouštět se takového prostředí. Proto se také farizeové a zákoníci vyhýbali celníkům a hříšníkům. Zato Ježíš se s nimi běžně setkával u jednoho stolu. A o takových lidem pak duchovní elitě Izraele říkal: celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království.

Přejme si proto, ať se nikdo z křesťanů nespokojí jen s takovou vírou, která má za základ plnění přikázání, ale kéž všichni toužíme mít v sobě plnost Kristova ducha.

o. Josef