Promluva z 22. neděle v mezidobí

Platí slova „pro dobrotu na žebrotu“?

Lk 14, 7 – 14

V evangeliích vidíme, jak Pán Ježíš využívá nejrůznější situace a okolnosti, které mu poslouží k názornému vysvětlení jeho učení. Dnes jsme slyšeli, jak pozoroval chování hostů, kteří si na hostině vybírají přední místa. To použil k tomu, aby ukázal, jak mnohem úctyhodnější je pokorný postoj člověka, který si sedne na poslední místo. Tím vyzvedává lidskou pokoru a skromnost jako důležité vlastnosti křesťanského života.

Samozřejmě je třeba umět rozlišovat skutečnou pokoru od falešné. Nelze mluvit o pokoře u někoho, kdo se zařídí podle Ježíšovi rady, sedne si na poslední místo a pak jen netrpělivě vyhlíží, kdy už si ho konečně někdo všimne, aby ho posadil jinam. Jiným druhem falešné pokory je, když někdo chce, aby jeho poníženost vynikla, aby si jí každý všiml. Takový člověk záměrně odmítá všechna privilegia. Když jeho chování přirovnáme k tomu stolování na hostině, tak tento člověk nejenže obsadí poslední místo, ale když mu hostitel nabídne místo lepší, v žádném případě tuto nabídku nepřijme. Prostě musí všem dokázat, jak je skromný a nenáročný a kvůli tomu odmítá i všechny oprávněné pochvaly nebo uznání.

To už ale není zdravá poníženost, protože takový člověk je pyšný na to, jak umí být skromný. Pokora totiž nespočívá v tom, že by člověk ze sebe dělal něco méně než je. Nejlepší charakteristika pokory asi je, že je to pravdivý pohled na sebe.  Člověk si o sobě nic nenamýšlí, nic víc ze sebe nedělá, nezakládá si na sobě, ale také nic nesnižuje. Proto důležitou vlastností pokory je, že si člověk sice za to, jaký je, pro sebe nic nenárokuje, ale na druhé straně se také nebrání, když jsou jeho klady a schopnosti přiměřeně oceněny. Přitom ale na takovém uznání ani trochu nelpí. Když člověk za své jednání a úsilí o dobro žádné zvláštní ocenění nečeká, nemůže pak být nikdy zklamán či znechucen, když se skutečně žádné uznání nedostaví.

Pak se dostáváme k další části dnešního evangelia, kdy nás Ješích vyzývá, abychom prokazovali dobro zvláště těm, kteří nám to nemají čím oplatit. Zejména takové jednání totiž náš Pán chce ocenit při vzkříšení. Tento Ježíšův příslib oponuje rozšířenému přísloví „pro dobrotu na žebrotu“, které si berou za své všichni ti, kdo se bojí, že by dobrým a vstřícným jednáním o něco přišli. A navíc někdy náš Pán s oceněním takového jednání nečeká až na věčnost. Jednu takovou pěknou zkušenost jsem zažil kdysi na dovolené.

Cestovali jsme čtyři kněží autem do Francie na poutní místo La Salleta. A odtud jsme zamířili do přírodního parku, kde se nachází v horách velký kaňon s obrovskými skálami a nádhernou přírodou. Ten jsme si chtěli projít pěšky, což ovšem znamená nechat na jednom konci auto a po průchodu kaňonem by se pro ně jeden z nás musel nejspíš stopem po silnici dostat zpět. Náš nebeský průvodce se nám však postaral o daleko snadnější řešení.

Když jsme projížděli horami, abychom se dostali na začátek pěší turistické cesty, zamávali nám na pozdrav dvě ženy, které šly pěšky po silnici. Napadlo nás, že asi poznali české auto a jsou to Češky. Jakmile jsme dorazili k chatě, odkud začínala turistická cesta, jeden z nás dostal nápad, že ty turistky jdou určitě také do kaňonu a že by se pro ně mohl s prázdným autem vrátit. Nejprve člověka napadnou pochybnosti, jestli by to od nás uvítaly, jestli nejdou raději pěšky nebo někam jinam. Navíc by to pro nás znamenalo zdržení a zvětšilo se nebezpečí, že bychom se nestihli do večera vrátit k autu.

Ale pokusit se nezištně prokázat cizím lidem službu se ukázalo jako velice dobré. Těm dvěma turistkám, matce a její dceři, přišlo velmi vhod, že jsme jim kus cesty ušetřili. Ale to nebylo to hlavní, v čem jsme mohli vidět přínos. Díky tomu, že jsme se zdrželi, potkali jsme další skupinu Čechů, kteří měli už na konci kaňonu auto připravené. Hned nám nabídli, že na konci cesty někoho z nás odvezou k tomu našemu autu a problém s dopravou byl vyřešen. Cesta kaňonem byla velmi krásná, ale taky hodně náročná. Když jsme znavení chvíli před setměním dorazili k cíli, bylo nám jasné, že bez této pomoci bychom se ten den už zpět k autu nedostali. Proto jsme děkovali Pánu Bohu, že nás přivedl na tu myšlenku, abychom neváhali vrátit se pro ty dvě turistky. Kdybychom tak neučinili, zcela jistě bychom se minuli s těmi, kteří zase pomohli nám.

Takto jsme mohli jenom žasnout, jak se Pán o naše cestování postaral. Zažili jsme naprostý opak toho, co se vyjadřuje slovy: „pro dobrotu na žebrotu.“ Když prostě dokážeme brát Ježíšova slova vážně a jednat pokorně a nezištně, můžeme také zakoušet účinky jeho péče. Ale i když se někdy stane, že se nám takové jednání hned nevyplatí, u Ježíše máme přece slíbenou věčnou odměnu.

o. Josef