Promluva z 2. neděle postní

1. 3. 2021

Je naše víra silnější než strach?

Gn 22,1-18; Řím 8,31b-34

Dnešní úryvek 2. čtení začíná slovy: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Myslím, že tato slova v současné době získávají hluboký význam díky tomu všemu, co právě prožíváme. Uvažme, čeho všeho se dnes kvůli pandemii lidé obávají. Zvláště lidé se slabší imunitou se obávají těžkého průběhu při onemocnění Covidem. Mnozí se obávají o svoji živnost, podnikání, o hmotné zajištění, jiní o školní vzdělání dětí. Další zase o to, zda bude brzy dostatek vakcín a na opačné straně ve společnosti jsou zase ti, kteří se bojí toho, že by se museli nechat očkovat.

Proto do všech těch obav má s velkou naléhavostí zaznít: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Tato slova mají věřící vést k tomu, pokud podléhají jakýmkoliv obavám, aby se vzpamatovali a obnovili svoji víru a důvěru v Boha. K tomu jsem nedávno slyšel vyprávění, jak se nějaký středověký poutník potká s morem, který v tom příběhu má lidskou podobu. „Kam jdeš, more,“ ptá se poutník. Mor mu říká: „Vidíš támhle to město? Jdu si tam pro pět tisíc mrtvých.“ Ve městě zavládne morová epidemie a po jejím skončení se poutník na své cestě potká s morem podruhé. Začne mu vyčítat, že ve městě zemřelo 20 000 lidí. Mor se ale hájí: „Já jsem si vzal 5000. 15000 zemřelo strachem.“

Právě během každé obavy a strachu se prověří opravdovost naší víry. Jak je ale možné probudit svoji víru natolik, abychom nepodléhali strachu. A co pro to vlastně člověk může udělat, aby se nenechal strachem ovládnout. K tomu jsem také nedávno četl v jedné knize o vizi pastora Ricka Joynera, ve které k němu mluví sám Ježíš. Mimo jiné mu také řekl: „Strach nad tebou nesmí vládnout. Jsem s tebou, tak buď odvážný a silný. Nic nedělej ze strachu. To, co děláš, dělej z lásky a vždy zvítězíš. Zlých věcí musíš být svědkem, ale nemusíš se jich bát. Já jsem větší, než všichni ostatní. Dokud se budeš dívat na mne, nebudeš se bát. Když se začneš bát, bude to proto, že se nedíváš na mne.“

Myslím si, že jsou různé situace, kde pro nás taková slova mohou být důležitá. Jakmile nás přepadne z čehokoliv nějaká obava, zkusme si vzpomenout na tato slova o strachu, o lásce a o zraku, který je upřený na Ježíše. Kde čerpat sílu takové lásky, o tom apoštol Pavel v tom úryvku také mluví těmito slovy: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?

Věříme ale, že ve spojení s Ježíšem máme vždy všechno, co potřebujeme? V tom směru je rozhodující, na čem je vlastně naše víra založená. Vrcholem Otcovy Boží lásky je, že kvůli nám neušetřil vlastního Syna. Někoho možná napadne otázka, jestlipak nám Bůh nemohl dát vykoupení a spásu i bez tak něčeho strašného, jako je obětování Ježíše na kříži. Jenže Bůh nám musel ukázat, že mu stojíme za to, aby kvůli nám přinesl tu nejvyšší možnou oběť. Jsou případy, kdy se třeba nějaký otec rodiny rozhodl obětovat svůj život za záchranu jiných lidí. Takovému otci by ale bylo mnohem víc zatěžko, aby za tu záchranu obětoval své vlastní dítě. S takovou obětí by byla spojena ještě mnohem větší bolest a tím by to ale byla ještě větší oběť. Proto ta nejvyšší možná oběť spočívá v tom, že Bůh Otec dovolí, aby byl obětován jeho Syn.

Předobrazem této oběti je situace z prvního čtení, když Abrahám má obětovat svého syna, aby dokázal svoji poslušnost Bohu. Abrahám musel rovněž překonat velký strach i bolest z toho, že by měl obětovat svého syna. Bůh nakonec ukázal, že u Abraháma tím pouze vyzkoušel poslušnost, aby se mohl stát praotcem vyvoleného národa. To, v čem nakonec zabránil Abrahámovi, však sám byl ochoten podstoupit kvůli nám.

Právě vědomí takové lásky, která nakonec přemáhá smrt a vede k životu, umožňuje překonat každý strach. Tento strach musel i sám Ježíš překonávat v Getsemanské zahradě, když se potil krví, ale dokázal si vyprosit sílu k tomu, aby obstál.

Překonání obav a strachu samozřejmě nemá vést k nějaké nezodpovědnosti ohledně směrnic v současné situaci. My se těm pravidlům nemáme podřizovat proto, že nás spoutává strach, protože pak se člověk bojí dělat i to, co ještě není zakázáno. Jde hlavně o to, abychom z lásky k Bohu i bližním dělali všechno, co je možné a co je třeba a aby nás v tom strach neomezoval.

Ve všech kostelích je teď vidět, jak bohoslužby opakovaně využívá jen menší okruh věřících, kdežto většina se drží zpátky. Přitom je vždycky možnost, aby se mohlo vystřídat mnohem více lidí za tu cenu, že přijdou méně často. Nevím co je horší, jestli je to ze strachu nebo z pohodlnosti. Je ale jasné, že pokud málo věříme tomu, že je Bůh s námi, těžko lze strach překonat. A pohodlnost už vůbec ne. U Boha si ale můžeme všechno vyprosit, pokud o to upřímně stojíme, jak více víry, lásky, tak i odhodlání překonat každou obavu.

Zpět