Promluva z 14. neděle v mezidobí

2. 7. 2022

Zkušenost se sv. Josefem

Gal 6,14-18

Apoštol Pavel píše, že se nechce chlubit ničím jiným, jedině křížem Pána Ježíše Krista. Co to ale vlastně znamená? Uvažme, čím se lidé obvykle chtějí chlubit? Rádi se chlubíme hlavně svými úspěchy. A když to nejsou naše úspěchy, druhá možnost je pochlubit se něčím, co jsme dostali, co nám bylo darováno. Třeba o vánocích slyším hlavně mezi dětmi, jak se chlubí, co kdo dostal pod stromečkem. Teď možná dostaly něco za vysvědčení.

My jako křesťané bychom ale měli být opatrní na to, abychom se chlubili svými úspěchy. Apoštol Pavel totiž v listě Korinťanům píše: „Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ Je sice pravda, že naše úspěchy jsou výsledkem našich schopností, naší snahy a vůle, ale i to všechno jsme dostali od Boha. Proto je vhodnější chlubit se pouze tím, co jsme dostali a ne tím, že jsme něco dokázali.

Noa Pavel píše, že se chce chlubit jedině křížem, protože to je to nejdůležitější, co jsme dostali. My totiž nikdy nedosáhneme života v Božím království svými zásluhami, svým úsilím a schopnostmi. Život s Bohem je nám přístupný jedině skrze Ježíšův kříž. Naší zásluhou může být jedině to, že se Bohu nevyhýbáme a s otevřeností se snažíme přijmout to, co pro nás Ježíš vykonal. Takže chlubit se pouze křížem znamená, že si nezakládáme na tom, co jsme v životě dosáhli my, ale na tom, co pro nás na kříži podstoupil Pán Ježíš.

Pro naši víru je ale důležité vědět, že s tím, co pro nás Pán Ježíš dělá, se nevnucuje a dělá to často nenápadně, skrytě a nepozorovaně. Když je ale člověk vnímavý a otevřený, může dostat určitá citelná potvrzení o tom, jak milost Boží působí. Jedna taková moje zkušenost se týká člověka jménem David Molák, kterému jsem poskytl zázemí v jeho obtížné životní situaci. Obtíže vyplývají z toho, jak jeho osobnost je psychicky poznamenaná a narušená a jakou má k tomu nešťastnou povahu. Kvůli tomu se někdy projeví způsobem, který je pro lidi obtížně stravitelný a on neustále trpí tím, že ho lidi neumí přijmout s tím, jaký je. Na jednu stranu se hodně modlí, čte duchovní literaturu, vyřezává náboženské plastiky a s pomocí Boží se podařilo změnit jeho dřívější temný styl života. Ale to, co je mu dané ohledně jeho projevů a reakcí jen tak změnit nejde. Takže když se setká s nepřijetím a neporozuměním, o to víc to v něm probouzí jeho horší stránku.

Já jsem zjistil, že mi Pán Bůh dal s takovým člověkem dostatek trpělivosti, abych se ho ujal, ale vyžaduje to taky hodně modliteb, aby se to dalo zvládat a nějak skloubit s životem ve farnosti. S tím se obracím také na svého křestního patrona sv. Josefa. Nedávno jsem dostal dvojím způsobem zvláštní potvrzení, že s jeho přímluvou mohu v této věci skutečně počítat. Ráno se vždy modlím v kostele u Panny Marie a z boku mám sv. Josefa. Jednou jsem právě Bohu svěřoval nějakou Davidovu záležitost. V okamžiku, kdy jsem se na ten úmysl začal modlit a vyslovil slova „svatý Josefe“, sama od sebe se rozhoupala šňůrka, která vymezuje prostor v presbytáři chráněný alarmem a která je kousek od mého klekátka. Díval jsem se, jestli je něco otevřené, kudy by mohl vniknout průvan, ale vše bylo zavřené.

Když jsem se v duchu ptal, co to má znamenat, napadlo mě, že se mám o tom zmínit jedné své známé. Myslím, že to bylo vnuknutí, abych jí neříkal ani o sv. Josefovi, ani o té šňůrce, ale jenom to, že se mi při modlitbě stalo něco zvláštního. A pak jsem chtěl vědět, jestli ona, která má také s Bohem řadu zvláštních zkušeností, najde s jeho pomocí nějakou souvislost.

Ona se za to nejdřív v jejich společenství modlila, ale nic z toho nevyplynulo. Pak se ale modlila v kostele, kam chodívá na mši, a z ničeho nic u sochy sv. Josefa zhasla svíčka, jako když ji sfoukne poryv větru. Taky se dívala, jestli je někde průvan, ale nikde nic. Když mi o tom říkala, vůbec netušila, že moje zkušenost se také týká tohoto světce. Při tom nám nějakou dobu před tím věnovala pro jeho sochu do jeho ruky lilii. (Nevím, kdo si všiml, že je to teprve nedávno, co dostal sv. Josef do ruky lilii, tak jak to má správně být.) Noa protože věděla, jaké starosti mám s Davidem, poprosila sv. Josefa, aby mi v tom pomáhal. Mě to ale tehdy neřekla. Takže jsme vzájemně o svých prosbách za Davida nevěděli a oběma se nám v té souvislosti stala nějaké zvláštní věc.

Takto se tedy Pán Ježíš prostřednictvím sv. Josefa přihlásil k úmyslům nás obou. Pro mě to všechno je potvrzením, že ta situace s Davidem má nějaké místo v Božích plánech a že v tom také působí zvláštní Boží milost na přímluvu sv. Josefa. A taky vím, že pokud se něco podaří zvládnout, sám se nemám čím chlubit. Mohu se ale chlubit křížem Pána Ježíše, protože skrze něj máme přístup k moci Boží lásky a k projevům jeho milosti.

otec Josef

Zpět