Promluva z 1. neděle postní

26. 2. 2021

PROČ JÍT NA KŘÍŽOVOU CESTU?

Mk 1,12-15

V dnešním krátkém evangelním úryvku čteme o tom, že Pán Ježíš, než se ujal svého poslání a veřejného působení, připravoval se na to čtyřicet dnů v poušti. Přitom se celou dobu postil. Právě díky tomuto jeho příkladu byla zavedena i stejně dlouhá doba postní před velikonocemi. Někoho ale možná napadne, co je to nějakých 40 dnů. Vždyť my máme teď postní dobu už celý rok. Právě brzy po začátku loňské doby postní jsme se ocitli v situaci, ve které se neustále musíme v něčem omezovat. Všichni už jsme nedočkaví, kdy konečně začneme žít normálně.

Jenže co to znamená žít normálně? Pokud si někdo představuje, že musí být všechno jako dřív a že jde o to, abychom si mohli opět všeho užívat bez jakýchkoliv omezení, pak je dost špatná představa. Teď jde o to, jestli nás ta celoroční covidová doba postní přivede k nějaké změně. Pokud bychom pouze chtěli mít všechno jako dřív, pak by to byl promarněný čas. Problém je asi v tom, že nějaký ten postní sebezápor děláme obvykle dobrovolně, kdežto covidová omezení jsme si sami nezvolili. To ale neznamená, že z toho nemůžeme zkusit něco vytěžit.

Pokud je totiž omezeno to, co bych si rád v životě dopřával, je to výzva hledat základ plnohodnotného a radostného život v něčem, co mi nemůže hned tak někdo vzít, ani doba covidová. V tom je pak také hlavní smyl postní doby. Jako věřící máme směřovat k trvalé radosti, která vychází z života s Bohem, ale k tomu potřebujeme odpoutávat se od svých tužeb, které by mohly ulpět na radostech povrchních a prchavých. Postní doba proto nemá vést k tomu, abychom si odpírali radost ze života, ale abychom směřovali k takové radosti, která má trvat navždycky.

Jenže k tomu potřebujeme také ochotu a připravenost přijmout v životě i věci těžké a náročné, které vyžadují obětavost. Taková ochota pak nemůže vycházet ze snahy nějakým takovým způsobem vyniknout, ale jedině z lásky, která je ochotná se obětovat. Tuto lásku nám ukazuje Pán Ježíš při své křížové cestě a právě proto jsme také zváni, abychom se v této době křížových cest účastnili.

Je to dobrý způsob, jak dát najevo, že jsme ochotni věnovat svoji pozornost a svůj čas tomu, co pro nás Ježíš podstoupil. Samozřejmě, že nejde jenom o to, co jsme ochotni v postní době udělat my, ale co s námi a v našem životě může dělat náš Pán. Když vidí, že obětujeme svůj čas, abychom ho duchovně provázeli na jeho křížové cestě, on nám zase může dát potřebné duchovní síly, kdekoliv nás potká něco těžkého a v síle Ducha svatého pak můžeme lépe obstát.

Kdo si ale nedokáže na spojení s Ježíšem udělat čas, protože má přece tolik starostí a musí se obětovat mnoha jinými způsoby, pak se nemůže divit, že na ty své starosti a těžkosti zůstane sám a bez Boží pomoci. Mám dojem, že v dnešní době se stále více vytrácí vědomí prospěšnosti půstu a umění něčeho se vzdát. Pán Ježíš, když na sebe přijal lidskou přirozenost, dobře věděl, jakou slabou a snadno porušitelnou schránku to na sebe vzal. Proto než začal veřejně působit, postil se 40 dnů. I on potřeboval tu svoji tělesnou stránku vyzbrojit tak, aby byla plně k dispozici jeho záměrům. Protože se stal člověkem se vším všudy, neměl své tělo nějak automaticky odolné vůči pokušení. Čtyřicetidenní půst byl pro něj prostředkem, jak své tělo a smysly plně odpoutat od světa a tím dát prostor Božímu duchu. Satan se pak marně snažil útočit na Ježíše se svým pokušením.

Postní doba nás vyzývá k sebezáporu, který je dnes jistě málo populární. Moc důležité je ale uvědomit si, že jakmile já se něčeho zřeknu pro Ježíše, vytváří se v mém srdci prostor pro dary, kterými mě chce obdařit Bůh. Proto je moc dobré snažit se přijít na to, v jaké oblasti našeho života by zřeknutí se něčeho mohlo prospět křesťanskému životu. Hledejme, co můžeme udělat pro to, aby Ježíš měl zase o kousek více místa v našich postojích, v našem myšlení, vyjadřování a jednání. To je předpokladem k tomu, abychom dobu postní nepromarnili, a třeba nám to pomůže i s tím, jak se lépe vyrovnat i celou tou dobou covidovou.

Zpět