Promluva o Slavnosti Nejsvětější Trojice

Příprava na Boží Tělo

Po slavnosti Seslání Ducha svatého minulou neděli následují další dva důležité svátky církevního roku a to dnes Slavnost Nejsvětější Trojice a po ní ve čtvrtek Slavnost Těla a Krve Páně, kterou lze přeložit na následující neděli. Oba svátky mají svá zvláštní tajemství. Při dnešní slavnosti vyznáváme, že Bůh sám v sobě tvoří společenství lásky. Otec miluje Syna, Syn svého Otce a z tohoto vzatu lásky vychází Duch svatý. Na to potom navazuje další svátek, který se dotýká toho, jakým zvláštním způsobem se tato Boží láska projevila vůči nám lidem. Bůh nás miluje tak, že nám v osobě Pána Ježíše dává sám sebe za pokrm věčného života.

Proto jsme v příštím týdnu zváni oslavit to, že Ježíšovo obětované tělo a prolitá krev nám otevírá přístup do Božího království. A tak bych rád využil dnešní neděli k určité přípravě na tuto slavnost Těla a Krve Páně.

Úcta k Ježíšovi přítomnému v eucharistii se postupně rozvíjela od samého počátku církve. Od nejstarších dob se ale také vedly debaty, jak vlastně to Ježíš myslel, když o chlebu řekl: toto je moje tělo, které se za vás vydává. Někdo to může chápat jen obrazně, symbolicky. A možná proto se během celých dějin církve objevovaly různé eucharistické zázraky, které potvrzovaly, že můžeme věřit ve skutečnou Ježíšovu přítomnost v Eucharistii. V proměněné hostii je Ježíš skrytým tajemným způsobem opravdu přítomný, aby se nám takto vydával do rukou. A když je nám vydán do rukou, máme možnost i my se připojit k této jeho oběti. I my můžeme přinášet Bohu Otci tuto oběť Ježíšova Těla a Krve spolu s ním. A i když to ani neumíme docenit a vážit si toho, přesto je nám tak úžasná věc kdykoliv k dispozici. A nakonec můžeme jeho obětované tělo přijímat jako pokrm věčného života.

Do tak velkého tajemství musela celá církev pronikat teprve postupně. Tak byla dnešní Slavnost Těla a krve Páně zavedena až v r. 1264. Postupně vznikala tradice eucharistických průvodů, které se po staletí konaly při příležitosti tohoto svátku. Jenom zachovávat nějaké tradice by ale nemělo velký význam, kdybychom nehleděli na duchovní hodnoty, které se nám tím nabízí.

Už jen z vyprávění jsem slyšel, jak velkolepé bývaly průvody Božího Těla. Mnozí pamětníci uvádí, že víc než o zbožnost šlo o přehlídku obce. Nejen farní bratrstva, ale i nejrůznější složky obce či spolky měly v tomto průvodu své důležité místo. Samozřejmostí bylo, že každý měl na sobě ty nejlepší šaty, které doma našel a všechno bylo provázeno co největší parádou.

Je docela pravděpodobné, že mnozí lidé tuto slavnost prožívali celkem povrchně a zaměřili se pouze na tu vnější okázalost. Ale když se zamyslíme, v čem spočíval podstatný impuls k celé té slávě, co vlastně vedlo ke vzniku takové tradice, zjistíme, že ve své podstatě muselo jít o velmi silný duchovní náboj. Prostě jde o jedinečnou přítomnost Krista ve Svátosti oltářní, která to všechno dala do pohybu.

Tím, že ze svatostánku odnášíme Krista přítomného ve svaté hostii a jdeme s ním v průvodu obcí, vyjadřujeme touhu přinášet živého Krista do všech oblastí našeho života. Jestli On nám tímto způsobem nabízí svoji blízkost a přítomnost, pak je dobré ukázat, že s ním nechceme zůstávat jenom zavření v kostele.

Samozřejmě si takto Krista odnášíme v sobě po každém svatém přijímání. Při průvodu s monstrancí však prožíváme, že do Nebeského království putujeme společně jako jeden Boží lid a na této pouti chceme mít Krista přítomného mezi sebou. Současně ukazujeme své přesvědčení, že eucharistie pro nás je nejvzácnějším darem, který nám pro naši cestu životem Spasitel poskytl.

Také to sváteční oblečení a veškerá paráda průvodu mohou v sobě mít duchovní symboliku. Souvisí to totiž s tím cílem, ke kterému eucharistický průvod obrací naši pozornost a ke kterému společně putujeme. Tímto cílem je věčná blaženost u Boha a k němu můžeme vstoupit jen s tím nejlepším, co nosíme ve svém nitru. Zatím ale žijeme v materiálním světě a proto může být vhodné i vnějším způsobem vyjádřit, že když máme prožít sváteční okamžiky našeho setkání s Kristem, chceme, aby i vše kolem bylo sváteční. Smyslem pak je, aby ta vnější paráda a krása podněcovala věřící i k touze po té vnitřní kráse, ke kráse Ducha. V tom vidím také smysl krásných krojů. Myslím, že ve městě, kde se nachází takové množství krojů, by to mohlo být poznat i při průvodu Božího Těla.

Pěknou symboliku má také to, když družičky při průvodu vysypávají cestu okvětními lístky. Připomíná se tím evangelijní výzva: Připravte cestu Pánu. Proto té snaze vyzdobit cestu při průvodu se Svátostným Kristem má odpovídat i snaha vyzdobit Pánu Ježíši cestu do nitra našich srdcí.

Tím vším vyjádříme, že si našeho Spasitele nechceme schovávat v kostele, že ho chceme přinášet i do společnosti kolem nás a do života našeho města.

otec Josef