Promluva na 5. neděli postní

Svátost smíření

Během čtyř postních nedělí jsme se věnovali zpytování svědomí, což je ale pouze jedna z celkem pěti částí svátosti smíření. Na závěr se ale můžeme víc podívat na tuto svátost jako celek. Běžně se této svátosti říká svatá zpověď, ale vyznat se ze svých hříchů je zase jen jedna část. V této svátosti totiž nejde jen o to vyzpovídat se ze svých hříchů, ale dosáhnout smíření s Nebeským Otcem poté, co jsme se od něj kvůli svým hříchům odvrátili nebo něčím svůj vztah k němu poskvrnili.

Minulou neděli zaznělo evangelium o marnotratném synu a milosrdném otci, což je příběh, který pěkně vystihuje právě těchto pět částí smíření. Tento syn se provinil tím, že opustil svého otce poté, co si vyžádal díl majetku, který by měl správně dostat až jako dědictví po otcově smrti. Dalším proviněním bylo, že celý majetek promarnil rozmařilým způsobem života.

Až jakmile zakusil nouzi a vlastní bídu a to kvůli tomu, že opustil svého otce, přišel na to, že bude dobré se ke svému otci vrátit. A začal se zabývat tím, co je třeba udělat, aby se mohl smířit se svým otcem. Nejdříve si musel přiznat svoji vinu, to znamená, že zpytoval svoje svědomí. To je ten první krok svátosti smíření. Pro náš život s Bohem je nutné umět dobře zpytovat svědomí a to nejlépe na závěr každého dne. Vykonání svátosti smíření tedy není záležitostí jen toho okamžiku, kdy se vypravíme do zpovědnice. Ideální je, když přípravu na zpověď děláme průběžně a co nejčastěji si snažíme uvědomit, jak dobře nebo špatně zacházíme se svým životem.

Když se syn rozhodl vrátit se k otci, bylo vidět, že opravdu litoval toho, co udělal. Lítost nad hříchy je druhá a nezbytná součást svátosti smíření. Když si uvědomíme, že jsme někomu ublížili, pak je docela přirozené, že je nám to líto. Jenže co když někomu nějaký hřích působí potěšení? Pak je docela těžké toho hříchu litovat. Musí nám být ale líto aspoň toho, že tím urážíme Boha a vzdalujeme se mu. Pokud se nám nedaří lítost skutečně pocítit, musíme aspoň svým rozumem uznat, že to, co jsme udělali, je politováníhodné. A proto je dobré při zpovědi také lítost nad hříchy vyjádřit.

Praxe je taková, že řada věřících nemá toto vyjádření lítosti při zpovědi osvojené. Přinejmenším je vhodné po vyznání hříchů vyslovit, že svých hříchů litujeme a s pomocí Boží to chceme napravit. Liturgie této svátosti, jak ji najdeme v každém kancionálu, ale nabízí dvě formy modlitby, kterými lze lítost vyjádřit. Třeba slovy: Bože, buď milostiv mě hříšnému.

Skutečná lítost ale pak také vede k nápravě toho, co člověk způsobil. Když syn litoval, co způsobil, rozhodl se, že u svého otce bude pracovat jako nádeník, aby nahradil, co promarnil. Pak teprve se k otci vrátil. Takové předsevzetí nápravy je třetí součást této svátosti.

Když se stane, že se někdo vyzpovídá z nějakého hříchu, ale nehodlá v tom směru nic změnit, nemůže dostat rozhřešení. Někdy se stane, že z nevědomosti se přijdou vyzpovídat lidé, kteří spolu žijí jako muž a žena ovšem bez církevního sňatku. Přitom mají pocit, že mají nárok jít aspoň těsně po zpovědi k přijímání. Jenomže pokud tu chybí vůle cokoliv napravit nebo změnit, tak k žádnému smíření s Bohem nedochází.

Rozhřešení člověk nedostává jen proto, že je ochoten své hříchy vyznat, což je čtvrtá část smíření. Je třeba hříchů litovat a mít předsevzetí to napravit. A pak se o tu nápravu musí upřímně snažit. Pokud se o to snažit nebude, pak bylo rozhřešení zbytečné.

V příběhu otec s velkou radostí vítá syna, a už nemá potřebu mu ukládat nějaký trest, protože viděl, že se sám potrestal a má touhu všechno napravit. Vůbec už mu jeho vinu nepřipomíná. Tak je to, když přijdeme ke zpovědi. Bůh nám nabízí zahlazení každé naší viny, aby nás už nic nemuselo tížit. Naopak nám chce dát potřebné síly a milosti, abychom už dokázali pokušení vzdorovat. Proto poslední součástí svátosti smíření je ochota vykonat pokání tím, že se za svoji nápravu upřímně modlíme a prosím v tom Boha o pomoc.

Nakonec v tom příběhu mohl syn prožívat velkou vděčnost, protože otec kvůli němu připravil hostinu. Také při zpovědi je dobré na závěr Bohu vyjádřit vděčnost po udělení rozhřešení. Většinou v okamžiku, kdy kněz na závěr rozhřešení udělá kříž, kajícník to bere jako závěr zpovědí, zvedne se a odchází. Liturgie této svátosti ale myslí v tomto okamžiku ještě na děkovnou modlitbu, při které kněz řekne výzvu: „Chvalme Pána, neboť je dobrý,“ a kajícník na to vyjadřuje vděčnost slovy: „Jeho milosrdenství trvá navěky.“

Jsou věřící, kteří tuto svátost nevyužívají. Někteří si řeknou, že si to řeší s Bohem po svém nebo že žádné tak vážné hříchy nemají, aby museli ke zpovědi. V případě všedních lehkých provinění skutečně není zpověď nezbytná, ale pro růst duchovního života je dobré čerpat z tohoto zdroje Božího milosrdenství nabízené milosti jak očištění, tak posily. Když ale někdo není zvyklý využívat svátost smíření a pak se v jeho životě přihodí něco, kde se vážným způsobem projeví nějaká jeho slabá stránka, může být pro něj velká obtíž ke zpovědi se odhodlat.

O Velikonocích si víc než kdy jindy připomínáme, jak velká je touha Pána Ježíše, aby nás mohl očistit od hříchů svojí obětí na kříži. Z naší strany jde jen o to, abychom té jeho touze vyhověli a nebáli se mu svěřit jakoukoliv naši slabost.

otec Josef