Promluva k 25. neděli v mezidobí

Jak rozvíjet duchovní zralost

Jak 3,16-4,3

Mezi apoštolskými listy v Písmu svatém je jeden jediný od apoštola Jakuba. Vidíme, že úryvek, který jsme dnes slyšeli, obnáší řadu výtek na adresu věřících. My sice ve skutcích apoštolů čteme, jak první společenství křesťanů bylo vzorné, plné vzájemné lásky a jednoty, jenže takový ideál byl možný jen na samotném počátku, kdy všichni zažili Ježíšovo působení osobně a také byli plni Ducha svatého.

Jakmile se do vznikajícího společenství Kristovy církve začleňovali noví a noví lidé, bylo mezi nimi stále více těch, kteří byli ještě duchovně nezralí, kteří ještě nepřilnuli ke Kristu naplno, kteří mu neuměli odevzdat opravdu celý svůj život a kteří nedokázali zcela opustit starý způsob života. Brzy tedy v církvi nastala ve společenství církve situace taková, jak ji známe vlastně i dnes.

To pochopitelně trápilo především samotné apoštoly a apoštol Jakub svůj list píše především pro takové nově vzniklé křesťanské obce, kde se už mnohé nešvary mezi věřícími vyskytovaly. I my musíme uznat, že k nějakému ideálu křesťanského společenství máme daleko. Aby ale mohlo postupně docházet ke změnám k lepšímu, každý z nás si musí sám přebrat, jestli se něco z toho týká jej osobně a přiznat si to. Ten dnešní text začíná slovy: „Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost.“

Je jasné, že dokud v sobě nemáme Kristova ducha, myslíme v prvé řadě na to, co je nám příjemné, co bychom chtěli pro sebe, co bychom si chtěli užít a dopřát a nevraživost mezi lidmi vzniká zejména tehdy, když narážíme na někoho, kdo nám v tom vadí a překáží. Svatý Jakub tady pokládá otázku: Z čeho vznikají boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Jako pravý opak je zde uvedeno, v čem je pravá moudrost, která je čistá, pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.

Tato slova nás upozorňují, že by nemělo velký význam modlit se a chodit do kostela, když bychom pak neuměli dát přednost druhému, ustoupit ze svých nároků a představ a k chybujícím nebyli milosrdní. Jak snadno ty nedostatky vidíme spíš u druhých, třeba u dětí a mládeže, když pořád dávají přednost svým mobilům, podivným hrám na počítači, kdy přes sluchátka na uších neslyší, že by měli taky doma udělat něco užitečného. Nebo když naši sousedi či spolupracovníci zanedbají to či ono.

Ale naopak když má soused nějaké výhrady vůči nám, když má kolega námitky ohledně naší práce, to si přece nemůžeme nechat líbit. Podřídit se nebo ustoupit, když se jedná o naše zájmy, to bychom považovali za slabost. Jenže svatý Jakub pak rozvádí, jak se takový způsob života u věřícího člověka může promítat do duchovního života a modlitby. Rozvádí to slovy: bojujete, ale (nic) nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a (nic) nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.

Pochopitelně, že takové pojetí přímluvné modlitby je pak něco podobného, jak mohou být zbožní i někteří zloději. Ti se také pořád modlí, aby je nechytili. Zatímco Bůh nám chce dát dary, které mají mít nekonečnou hodnotu pro naši duši, mnozí křesťané prosí kolikrát za úplné malichernosti. Ono sice nemusí být na škodu, když Bohu svěřujeme takové věci, jako je vydařené počasí na výlet, zdárné zvládnutí zkoušky ve škole, nebo nalezení ztracené věci. Jenže pokud by tím končilo to, co od Boha očekáváme, pak tím nesmírně snižujeme, kým Bůh pro nás skutečně má být.

Daleko horší co se týká toho, jak se lidé mohou špatně modlit je, když chtějí po Bohu, aby někoho potrestal, aby se někomu něco nezdařilo, nebo když se modlí za nějaký úspěch jen proto, aby pak mohli být bohatší nebo mocnější. Nějaký moudrý muž prohlásil: Kdo ví, jak bychom dopadli a jak by náš život skončil, kdybychom od Boha dostali všechno, zač jsme prosili.

Naše modlitby totiž mohou mít největší váhu tehdy, když prosíme za to, co nás posvěcuje a přibližuje Bohu. Pán Ježíš nám říká, že máme nejprve hledat Boží království a ostatní nám pak bude přidáno. Jenže my často nejdřív usilujeme o to, čeho se týkají naše pozemské touhy. Zato k prosbám za růst Božího království a šíření evangelia se pak přidáme akorát tak na mši často jen tak mechanicky bez skutečného duchovního nasazení.

Dokud to s námi je takto, je jasné, že naše obrácení k Bohu má stále velké rezervy a že by s tím bylo dobré něco dělat. Především jde o to, aby s námi něco udělal Duch svatý, ale on může něco dělat, jen když o to stojíme. A dokud jsme spokojeni s tím, kde se duchovně nacházíme a necítíme potřebu se někam posunout, pak s námi moc Boží také nepohne, protože Bůh nás k ničemu nenutí. On trpělivě čeká, až my sami budeme chtít a až otevřeme své nitro pro další růst a proměnu, kterou s námi může udělat jedině moc Boží.