Obnova – slavení Eucharistie

2. část – uvedení do liturgie

Jak jsem uvedl před týdnem, rád bych nedělní promluvy během postní doby věnoval tomu, jak vnímáme a prožíváme mši svatou. Tato doba má být časem duchovní obnovy a tak vám chci nabídnout, abychom si přiblížili význam jednotlivých částí mše svaté. Úvodní část na téma úcta ke Kristu přítomnému ve svátosti Eucharistie zazněla už ve středu.

Postní doba je časem, který nás má více přiblížit všemu tomu, co pro nás Pán Ježíš vykonal a právě slavení eucharistie je místem, kde k tomu máme ve větší míře přístup. Tuto bohoslužbu Ježíš ustanovil kvůli nám, abychom měli doslova nadosah jeho oběť za naši spásu.  Současně nám jakoby prostírá stůl, na kterém je prostřeno vše, co nám Bůh poskytuje jako duchovní pokrm.

Abychom však uměli čerpat ze mše svaté její duchovní bohatství, to z velké části závisí na tom, jak rozumíme obsahu všeho toho, co se během mše děje. Je zřejmé, že i mnozí lidé, kteří se považují za věřící, nevidí jako příliš důležité účastnit se pravidelně mše svaté, protože se při ní nudí a nic moc jim to neříká. Otázka je, zda se aspoň snažili porozumět všemu tomu, co se v kostele děje.

Není tedy nejdůležitější to, co si já jako kněz všechno zvládnu k tomuto tématu připravit. Jenom si něco vyslechnout nestačí. Nejvíce záleží na tom, zda to, co komu utkví v hlavě, bude chtít také rovnou při mši svaté uplatnit a pokud si lépe uvědomí význam některých částí liturgie, jestli na ně dokáže více upřít svoji pozornost.

Nejprve se tedy můžeme zabývat důvodem, proč to vůbec stojí zato vypravit se a jít na mši svatou. Pouhá snaha splnit si 3. přikázání by bylo docela málo. Můžeme začít tím, že mše svatá se koná na památku poslední Ježíšovy večeře, při které šlo o sváteční hostinu. Když jdeme někam na jakoukoliv oslavu, tak zřejmě proto, že nás tam někdo pozval a že ten hostitel stojí o to, abychom tam byli. Stejně tak mše svatá je slavností, na kterou jsme zváni samotným Kristem. Jít do kostela proto nemá být výsledkem nějakého samovolného rozhodnutí člověka, ale odpovědí na Boží pozvání. Pokud si tohle věřící člověk uvědomí, tak je mu i jasné, že není slušné bezdůvodně pozvání odmítnout. A jen tehdy, když se člověk cítí být jedním z pozvaných, může také prožívat, že v tomto společenství má své důležité místo.

Pak je také dobré přicházet na mši s vědomím, proč jsme sem zváni a proč Bůh stojí o naši přítomnost. Především proto, že zde máme být obdarování tím, co nám Pán Ježíš přinesl. Máme příležitost sytit se Božím slovem obsaženým v Písmu svatém a dále v Ježíšově oběti máme přístup k pokrmu života věčného. Jsme zváni, abychom z těchto darů sytili svoji duši. Pokud jsme někde na nějaké hostině a nic tam nepojíme a nevypijeme, pak je skutečně otázkou, jaký smysl ta naše účast měla. Stejně tak, když někdo přijde na mši svatou a nic si z nabízených duchovních darů nevezme, zřejmě tam ta jeho přítomnost nebude mít velký význam.

Další důvod účasti je společenský. Někdo totiž řekne, že nepotřebuje kostel k tomu, aby se obracel k Bohu. Jenže když se má něco oslavit, není to věc jednotlivce, ale celého shromáždění. Na počest hostitele se někdo ujme slova, něco se mu zahraje, zazpívá nebo se pustí nějaká hudba atd. Pak je důležité, aby se hosté s oslavencem setkali, aby všechno společně co nejlépe oslavili a prožili v jeho blízkosti pěkné chvíle. Podobně při mši svaté můžeme prožívat setkání s Bohem i prostřednictvím toho, že společně pozvedáme hlas na počest hostitele při společných modlitbách a zvlášť při zpěvu. Přirozeně, že prožívání bohoslužby běžně probíhá za poněkud duchovnější atmosféry, ale ty podstatné součásti jakékoliv slavnosti by se neměly oddělovat ani od takové slavnosti, jakou má být mše svatá. I při slavení eucharistie nám jde o setkání s hostitelem, kterým je Ježíš Kristus. Také hlavní náplní má být to, že chceme všechno co nejlépe oslavit. A protože oslavujeme ten největší a nejdůležitější zásah Boží do lidských dějin, velikost Ježíšovy oběti, jeho vítězství nad smrtí, stojí za to, uspořádat tuto oslavu každou neděli a mít na ní účast.

Při každé slavnosti jsou také jisté chvíle, kdy je vhodné sedět, kdy vstát a kdy třeba tancovat. Vždycky to má nějaký význam. Když přijdou nekatolíci do kostela, tak je to poznat zejména na tom, jak se opožděně přizpůsobují, když se ostatní automaticky zvednou nebo usednou. Nám by ovšem nemělo stačit pouze vědět, kdy se co dělá, ale také jaký to má význam. Všechny postoje při bohoslužbě mají napomáhat k lepšímu prožití toho, co se právě děje. Sedíme především v těch částech mše, kdy máme naslouchat. Když se postavíme, tak na znamení úcty nebo když chceme vyjádřit zvláštní pozornost a připravenost k aktivnímu prožívání právě probíhajících okamžiků. Když poklekáme nebo se ukláníme, chceme tím vyjádřit pokoru a uznání, jak nezasloužené je všechno to, čeho se nám od Boha dostává.

Další námitka se může týkat toho, že účastnit se nějaké pořádné slavnosti stačí jen občas, několikrát do roka. Někdo si řekne, co by v tom kostele pořád dělal, když jsou ty obřady pořád stejné. Jistěže uspořádání mše je pořád stejné a některé její modlitby a zpěvy se často opakují. Do kostela se také nechodí jako do kabaretu, kde je pokaždé jiný zábavný program. Smyslem mše svaté je aktivně prožívat to, k čemu věřící nachází důvěrný vztah. A každý vztah se dá vyjadřovat do určité míry něčím, co lze opakovat, co se nemění a přesto to člověka neomrzí. Když si někdo rád zajde jednou týdně do hospůdky, taky ho neomrzí, že tam mají pořád to stejné pivo a vedou se stále stejné řeči. Na rozdíl od nějakého vysedávání v hospodě, do duchovního bohatství můžeme pronikat stále víc a nikdy nebudeme u konce.

Pokusme se tedy, bratři a sestry, využít tuto postní dobu také k tomu, že si lépe uvědomíme, jaký vztah máme ke všemu, co se během mše svaté děje a příště se už konkrétně zaměříme na jednotlivé části.