ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI POSTNÍ: DOKUD JE LÉK

„A už nebylo léku“ (2 Kron 36, 16). Při čtení prvního textu bohoslužby slova této neděle vnímám v sobě něco jako hrůzu.

Druhá Kniha kronik totiž končí popisem důvodů, pro které se Židé dostali do zajetí. Pro které byl zbořen chrám a přestala bohoslužba. Jejich výčet je uzavřen suchým, ale strašným konstatováním: „A už nebylo léku.“ Jak zklamaný byl Bůh, když navzdory všemu svému úsilí nenacházel ve vyvoleném národě odezvu! Vydal ho do rukou pohanů.

Ale zároveň mě naplňuje i bázeň, neboť Bůh nezapomněl na svůj lid. Poslal mu vysvobození skrze pohana, skrze krále Kýra. V tomto smyslu je Kýros předobrazem Krista – záchrana Božího lidu přišla zvenčí. Když Židé úpěli v zajetí (přečti si a pomodli se slovy dnešního responsoriální žalmu 137), Bůh poslal záchranu zvenčí. Když lidstvo hynulo pod břemenem hříchu a viny, přišla záchrana zvenčí – od samotného Boha. Šestnáctý verš třetí kapitoly Janova evangelia musí každý křesťan umět nazpaměť: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale aby měl věčný život.“ Když tě v noci probudí z hlubokého spánku a zeptají se tě, v co věříš, tento verš patří mezi nejlepší odpovědi.

Tuto Boží lásku ke svému lidu krásně vyjadřuje svatý Pavel v listu Efesanům: „Bůh, bohatý na milosrdenství, pro svou nesmírnou lásku … Spaseni jste milostí…“ (2, 4. 8). Žádná samospása, neplatí žádné „já to zvládnu „. Ne, byl jsi mrtvý, ale žiješ díky milosti a milosrdenství Pána.

Jak je Bůh dobrý! Naplno nám ukazuje věci, které ohrožují náš vztah s ním a náš věčný a šťastný život, jen aby nás opět přivedl k sobě. Když si budeš v těchto dnech dělat zpytování svědomí v rámci přípravy na velikonoční zpověď, nech bokem zpovědní zrcadlo a popros Boha, aby on sám v tobě odhalil temná místa, která jsou překážkou mezi ním a tebou. Zažiješ jinou zpověď, jinak zakusíš Boží péči o tebe. A budeš i sám jiný – staneš se Kristovou líbeznou vůní… Udělej to, dokud je lék.

P.S.: Trochu rozvinu slovo samospása na příkladech. Nic ti nepomůže chození do kostela ze zvyku či z povinnosti, zpověď dva-třikrát do roka a přijetí Eucharistie na Velikonoce a na Vánoce, pokud nemiluješ Krista. Pokud s ním nežiješ dennodenně. Pokud žít s Bohem znamená pro tebe jen ráno a večer cosi odrecitovat, v neděli si splnit povinnost a vydržet v kostele na mši, tak věz, že může se i pro tebe stát, že už nebude léku. Neboť žít s Kristem znamená něco mnohem víc – poznávat jeho vůli a ochotně ji plnit láskou k bližním, skutky milosrdenství, životem v pravdě, bojem proti zlu a nepravosti… Pokud vytváříš doma dusnou atmosféru, pokud ti je přítelem alkohol, pokud jsou poutě pro tebe důležitější než teplý oběd pro manžela a rodinu v neděli, pokud ti jako knězi víc záleží na tvém pohodlí než na nepřetržité službě lidem, jsi v ohrožení, že půjdeš do zajetí…