Promluva z 16. neděle v mezidobí

Jak vážně bereme význam modlitby – Řím 8, 26 – 27

Ve 2. čtení apoštol Pavel zmiňuje zajímavou věc ohledně modlitby. Píše, že nám na pomoc přichází Duch svatý, protože ani nevíme, oč se vlastně máme modlit. Nepodceňuje nás ale poněkud svatý Pavel? Přece je tolik věcí, o kterých dobře víme, že se za ně máme modlit. Každý z věřících rodičů například ví, že se má modlit za své děti. Když je sucho, víme, že se máme modlit za vláhu. Nákaza koronaviru nás zase vede k modlitbám za nalezení léku a překonání všeho, co to přináší. Jakmile z našich blízkých někdo těžce onemocní, prosíme pro něj za dar zdraví. Když něco skřípe v našich vztazích, je důležité si vyprošovat smíření a vzájemné porozumění. A nějaká obtížná situace nás vede k modlitbám za její vyřešení.

Jak může někdo tvrdit, že nevíme, oč se máme modlit? Proč bychom k poznání, zač se máme modlit, potřebovali nějakou zvláštní pomoc Ducha svatého? My sice víme, že za to, co na nás jakýmkoliv způsobem doléhá, se můžeme a máme modlit. Jak se ale modlíme za to, co doléhá na Pána Ježíše? Jak chceme svými modlitbami podpořit Boží plány a záměry? Jak vypadá naše modlitba za to, co očekává Pán Bůh od nás? Jaké je naše nasazení při modlitbě za to, aby se šířila víra v naší farnosti a naše vlastní víra mohla růst?

Právě v tomto směru máme očekávat pomoc Ducha svatého, aby nás při modlitbách vedl. Zkušenosti ukazují, že ve společenství církve se může dařit podnikat nejrůznější činnosti, kdy spolu věřící něco tvoří nebo prožívají a zvládnou to i bez nějakých zvláštních modliteb. Jenže pokud se má ve farnosti podnikat také něco pro šíření a růst víry, pak to bez důkladné modlitby není možné. Ze svých dřívějších zkušeností mohu potvrdit, že šikovní a schopní farníci umí vytvořit kulturní i zábavné programy pro druhé, pěkná vystoupení, zájezdy, poutě apod. Ale když jsem je zval, abychom připravili ve farnosti evangelizační kurzy Alfa, tak se nezapojili.

Přesto se tyto kurzy podařilo dát dohromady a to s možná s méně schopnými lidmi, kteří se ale pravidelně setkávali a na tento úmysl se společně modlili. Právě síla modlitby se ukázala důležitější než lidské schopnosti. Proto vidím jako nesmírně důležité, když se ve farnosti najdou lidé, kteří se setkávají při společné modlitbě.

Pro osobní vztah s Bohem je samozřejmě nutná soukromá modlitba, a k tomu je zvlášť dobré využít tiché adorace. Ale pro naplňování Božích plánů v církvi, ve farnostech a společenstvích je hlavním prostředkem společná modlitba.

Když by se našli nějací zájemci o rozvíjení společné modlitby, rád podpořím jakoukoliv možnost v tomto duchu. Pokud se chceme spokojit s vírou, která jen přežívá, která se pomalu ale jistě vytrácí, pak je pochopitelné, že se modlíme jen za své potřeby. Ale intenzivní společná modlitba dává průchod tomu, aby se síla Boží milosti mohla mezi námi novým způsobem projevit. Kde se lidé spolu s vírou modlí, tam se také vytváří podmínky pro předávání víry. Věřím, že vždycky se všude najdou lidé, kteří hledají Boha, ale neví, proč by ho měli hledat v prostředí církve. Byl jsem ale vícekrát svědkem toho, jak sám Bůh nasměroval takové lidi tam, kde věřící skrze intenzivní modlitbu prožívali svoji víru tak, že to pro ty hledající bylo oslovující. Tam, kde lidé spolu usilují o hloubku živé víry, může Bůh dát dalším lidem zakusit nějaký svůj dotek nebo svoji blízkost.