P. Pavel Šupol
- nar. 17.7.1977 Ilava (Slovensko)
- kněžské svěcení - 27.6.2009 katedrála sv. Václava v Olomouci
- primiční mše sv. - 6.7.2009 Valašské Klobouky
- Ve Vracově od července 2011
Rozhovor s o. Pavlem
Narodil jste se na
Slovensku, kdy jste se přestěhovali do Val. Klobouk a proč?
Narodil jsem se v Ilavě, kde je v sousedství zároveň i věznice. Takže kdo to
zná, tak si mě dobíral, kde jsem se vlastně narodil. Pak s námi čtyřmi mamka zůstala
sama, já neměl ani rok a nejmladší brácha se měl narodit, a tak se přestěhovala
zpět na Moravu, kde se narodila, kde jí rodina hodně pomohla.
Z jaké rodiny pocházíte, tradiční
katolické?
V této velmi těžké situaci jsme chodili s mamkou do kostela, ještě jsem neměl
ani 6 let, když jsem začal ministrovat. V dospívání jsem chodil do společenství
a i na vysoké škole jsme měli společenství. Takže bych řekl, že z tradiční
katolické rodiny jsem díky kamarádům měl možnost zakusit živou víru, která se
pak v mnohém od tradiční liší.
Jak velká je Vaše rodina, kolik máte
sourozenců, a jakou cestou jdou, je ještě někdo zasvěceného, či duchovního
života?
Sourozence mám 3, nejstarší je sestra, pak bratr, já a nejmladší bratr. Díky
nim jsem již 7x strýčkem. Vzhledem k tomu, že dříve bylo běžné, že naši rodiče
pocházeli z vícečetných rodin, tak mám tedy širokou rodinu. Např. mamčina teta
měla 14 dětí, takže druhých bratranců se vám najednou nasčítá. Nedávno jsem
jednu druhou sestřenici oddával a jen její nejbližší rodina - tety, strýcové,
bratranci = přes 80 lidí. Co se týče duchovního života, tak jsem první kněz,
ale zásluhu na tom má určitě mamčina teta, která byla v klášteře u Milosrdných
sester sv. kříže. Její cestu pak následovaly dvě mamčiny sestry, takže dnes
máme v rodině ještě dvě žijící řeholnice, mé tety. Jsou to asi z velké části i
jejich modlitby a mé časté pobývání u nich v klášteře, kde jsem měl brigády, že
jsem nakonec nastoupil na studia teologie.
Jaký jste byl jako žák a kluk?
Jako každý jiný, zlobivý, vzpurný atd. Vyrůstal jsem se dvěma bratry, tak si to
dovedete představit.
Jaká byla Vaše cesta po základní škole?
Bavila mě práce se dřevem a tak mamka vybírala nějakou tomu blízkou školu. Tak
jsem nastoupil na učební obor tesař. Už když jsem nastupoval na školu, tak se
mě spolužáci ptali, proč nejdu na gymnázium, že nemám špatné známky. Já tehdy
uvažoval tak, že co po gymnáziu, protože na vysokou jsem zdaleka nepomýšlel.
Měl jsem totiž asi v páté třídě škaredou zlomeninu nohy, díky které se pak se
mnou dlouho táhly špatné známky, které se mi podařilo opravit až v osmé třídě.
Tak jsem na nějaké velké studování nepomýšlel. To jsem ještě nevěděl, že mě to
stejně nemine. Po vyučení tesařem jsem zkusil jít na maturitu, pak jsem si
zkusil podat přihlášku na Stavební fakultu do Brna s tím, že je to nemožné, aby
mě přijali. No, a když se nemožné stalo skutečností, tak jsem tuto školu vydřel
a dál jsem rozhodně nepomýšlel. Jenže člověk míní, Pán Bůh mění. Kdyby mi někdy
někdo řekl, že vystuduji dvě vysoké školy, tak bych jej považoval za blázna.
Proč jste se rozhodl jít na kněze?
Vždy jsem chtěl nějak pomáhat lidem, ale myslel jsem si, že kněz je už člověk
svatý, že se skoro vznáší nad zemí a jak si někdy lidé i myslí, je nadčlověk.
Takže proto jsem o kněžství nikdy moc nepřemýšlel. Pán Bůh mě postupně zbavil
mých zkreslených představ o kněžství, a když mně pomohl v jedné velmi těžké
situaci, když jsem jej skutečně pozval do života, aby to nebylo jen, že jej teď
potřebuji a pak se vrátím zase do zajetých životních kolejí, tak jsem se
konečně začal modlit stylem: Bože, dej mi poznat, kde je mé místo v životě, kde
mě chceš mít a kde budu šťastný. No a On si mě doslova protlačil přes velmi
náročné studium druhé fakulty až ke svěcení.
Byl Vám některý kněz vzorem?
Určitě těch vzorů je víc, vzpomenu dva z nich. Jeden byl právě v klášteře u
mých tet, kde jsem od 8. třídy měl brigády, abych si vydělal na studia. Byl to
neuvěřitelný kněz, na jehož životě by nikdo nepoznal 11 let těžkého kriminálu
za komunismu, které odseděl za práci s mládeží. Pán Bůh mu to vynahradil
neuvěřitelnými 72 lety kněžství a 97 lety života. Když jsem mu přál k
narozeninám zdraví, vždy říkával: chci jen tolik, abych mohl do konce sloužit,
a pak už chci jít domů. A skutečně to tak bylo. Neuvěřitelná byla jeho
vzdělanost a paměť. Přestože ke konci života byl téměř slepý, tak sloužil mši
nazpaměť a byl vyhlášeným zpovědníkem kněží. No a druhý byl náš kaplan, který u
nás v Kloboukách byl v době, kdy se mě Pán Bůh dotkl. Jemu vděčím za to, že mi
ukázal, že kněz je normální člověk, který musí bojovat se svými chybami, ale
který se rozhodl jít za Pánem naplno i přes své slabosti.
Ovládáte cizí jazyky?
Jen pasivně němčinu.
Je po dvou letech od vysvěcení Váš
pohled na Vaše poslání jiný, nebo vcelku odpovídá Vašim představám?
Protože jsem šel do semináře už trošku starší, tak jsem neměl nějaké růžové
brýle o sobě, svém kněžství, ani o lidech. Takže zůstávám realistou.
Jaký vztah máte k dětem?
Byl jsem rád, že se mi ve Zlíně podařilo vytvořit z dětí, které jsem vedl k 1.
sv. přijímání bezva partu. To potvrdilo už jen třeba to, že jsem je skoro
všechny mohl dál učit i ve 4. třídě, kdy se se mnou nedávno moc hezky loučili i
rodiče.
Nedělám si iluze o Vašem volném čase,
ale máte nějaké záliby?
Většinu volného času od seminárních let věnuji moderní křesťanské hudbě. Psaní
článků, rozhovory s kapelami, informace o koncertech, festivalech a další.
Hodně jsem dělával na toto téma přednášek s promítáním klipů. Vše najdete na www.hudba.signaly.cz.
Když ještě nějaký čas zbyl, tak jsem i psával scénáře pro hudební pořad Pohovka
pro křesťanské Rádio7 (www.radio7.cz).
Tak to je asi největší záliba, hovořit k lidem o Bohu pomocí hudby.
Čtete rád? Četl jste např. Holoubka od
J.Š. Baara?
Čtu rád, ale v poslední době díky povinnostem hodně málo čtu jen tak pro
oddech. Spíše nějaké odborné věci. Když jsem J. Š. Baara objevil ve zdejší
knihovně, tak jsem zavzpomínal, že jsem od něj svého času četl několik knih.
Ale jestli to byl zrovna Holoubek, tak to si fakt již nevzpomínám.
Cestujete rád?
Rád, ale již není tolik příležitostí. Byl jsem ve Zlíně taky kaplanem pro
mládež, takže jedu teď v srpnu ještě s nimi do Madridu na Celosvětové setkání
mládeže s papežem. Mám radost z toho, že se podařilo mladé tak nadchnout, že
jich ze zlínského děkanátu jede přes 90!
Jak přijímáte kritiku oprávněnou a
neoprávněnou?
Každý z nás přijímá kritiku zpočátku těžce, ale když se člověk umí nad tím
zamyslet a uvidí tam kus pravdy, tak za ni může být jen rád. Ovšem asi vždy
záleží, jak je tato kritika podána.
Jste připraven chodit do rodin, či vůbec
navštěvovat ty, kdo Vás pozvou?
Rád bych, pokud mi to povinnosti dovolí. Zároveň mám i Vlkoš, Skoronice, kde je
naštěstí kněz na důchodě a Kelčany, takže všude tam budu muset nějak rozložit
síly.
Jak budete nakládat s případnými
anonymy?
Jak už jsem psal ke kritice, pokud bude pravdivý, budu se snažit z něj poučit,
ale už to je zvláštní, že jej bude psát někdo anonymně. Věřím, že najdeme
odvahu říkat si věci s úctou do očí.
Otázky položil Vít Blaha
